Patříme na Západ a V4 do učebnic dějepisu. Její pokračování už nedává smysl
Publikováno: 6.3.2024
KOMENTÁŘ / Visegrádská skupina uspěla v tom, že se tyto čtyři postkomunistické země staly společně po roce 1989 členy euroatlantických struktur, a to ji také jistě zajistí důstojné místo v naší historii. Dokonce i přesto, že Slovensko muselo na své členství v NATO čekat do roku 2004, zatímco Česká republika, Polsko a Maďarsko se staly členskou zemí NATO jako první země východního bloku již v roce 1999. Na otázku, proč chceme v tomto uskupení dále pokračovat, se ale odpovědi různí. Zastánci připomínají, že máme společná témata, odpůrci zase, že jich není tolik. Navíc většinu z toho lze řešit bilaterálně a pouze společná historie v komunistickém područí dnes již nestačí. Existuje mnoho předpokladů, proč by pokračování V4 mohlo být úspěšné, ale většina z nich v praxi nedává tak úplně smysl. Je tu například předpoklad, že V4 může být dostatečnou silou v EU. V praxi jsou ale výsledky diskutabilní a kdybychom energii a čas v rámci V4 směřovali jinam a k jiným zemím, byli bychom stejně úspěšní, možná i úspěšnější, při tvorbě ad hoc aliancí k jednotlivým tématům. Často zmiňovaný argument je také ten, že skrze V4 můžeme působit i na ty země, s jejichž vládami zrovna v danou chvíli nesdílíme stejné hodnoty, pojetí právního státu či směr zahraniční politiky. V praxi se ale opět velmi často setkáváme spíše s tím, že schůzky V4 jsou naopak právě těmito zeměmi využívány na domácí politické scéně k tomu, aby vyvrátily argument tamní opozice, že dochází k jejich izolaci na mezinárodní scéně. Tou základní otázkou je, zdali…