Pelíšky: nesmrtelná tragikomedie o totálním pádu společenských nadějí v roce 1968
Publikováno: 30.12.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Ještě pětadvacet let po svém vzniku docílila vánoční tragikomedie Jana Hřebejka (* 27. 6. 1967) Pelíšky (1999) při vysílání České televize na Štědrý den 2024 od 22:00 sledovanosti 1,47 milionu diváků. To je v jednom večeru ještě o poznání víc, než kolik jich film přilákal od premiéry 8. 4. 1999 do konce téhož roku: 914 442. Z Pelíšků se stala televizní trvalka, opakovaně přitahující a bavící kaleidoskopem humorných epizod z rodinného zázemí postav i mrazící nostalgií zvratu invaze v roce 1968, která rázem rozmetala všechny jepičí sváry, iluze i naděje. Trvalým diváckým sympatiím – například v roce 2021 měly Pelíšky při štědrovečerním vysílání dokonce 1,8 milionu diváků – se navíc začal časem přibližovat i názor kritiky. Ta Pelíškům v anketě o nejlepší český film 1990–2019 přisoudila v roce 2020 sedmé místo, ačkoli původně byl film přijímán s jistou ostražitostí druhého režisérova díla, ne-li rovnou podezříván z „vykutálenosti“ a „mravně relativistického ,odstupu‘“. A také třeba označen za pouhou „sérii estrádních výstupů“, po nichž pak někteří začali používat přídomek „pelíškovský“ v hanlivém smyslu, jako příznak až sentimentální útěšnosti světa, kterou prý film přináší. Ale o tom až později, teď od začátku. Šest let prázdnoty a zoufalství Tak nazval autor námětu a scenárista Pelíšků Petr Jarchovský (* 6. 10. 1966) období po Hřebejkově hraném režijním debutu, muzikálu Šakalí léta (1993). Jako staří spolužáci z gymnázia a pak z FAMU psali už k němu scénář spolu a už tehdy podle stejnojmenné povídky spisovatele Petra Šabacha (1951–2017). Nebyla to ale jejich první spolupráce na dlouhometrážním projektu. Ta se datuje od pionýrské parodie Pějme píseň…