Petrolejové lampy zářily v normalizační šedi jako kometa. Herz ale čelil nečekaným problémům
Publikováno: 1.6.2025
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Zdálo se, že po obludném portrétu mesiášského šílenství Spalovač mrtvol (1968) bude pro Juraje Herze (4. 9. 1934 – 8. 4. 2018) těžké natočit látku srovnatelně působivou. Od krematorijních temnot přešel ale s úspěchem nejprve k impresionisticky prosluněným barevným Sladkým hrám minulého léta (1969). A pak i k naturalisticky secesním Petrolejovým lampám (1971), obrazu radostného počátku 20. století v kontrastu s prohlubujícím se úpadkem nerovného maloměstského manželství. Slavný stejnojmenný román Jaroslava Havlíčka (1896–1943) dostal v Herzově filmové adaptaci mistrnou scenáristickou, režijní a hereckou podobu. Povědomí o Havlíčkově prozaickém odkazu je dnes mizivé, přitom už v roce 1942 vzniklo podle jeho filmové povídky drama Martina Friče Barbora Hlavsová. A z Havlíčkových čtyř románů dostaly k dnešku filmovou podobu všechny: Ta třetí (Jaroslav Balík, 1968), Petrolejové lampy, Prokletí domu Hajnů (Jiří Svoboda, 1988) podle románu Neviditelný a Helimadoe (Jaromil Jireš, 1993). Všechny ty romány vznikly v průběhu 30. let, včetně Petrolejových lamp, vydaných sice pod tímto názvem až posmrtně v roce 1944, ale první verze s názvem Vyprahlé touhy, který si z komerčních důvodů vynutil nakladatel, vyšla už v roce 1935. Zásady a přirozenost Je 31. prosince 1899, nové století sice správně začne až za rok, zítřejší změna data na 1900 však implikuje tu slávu už teď. Víra, že „zavládne světová pospolitost“ a „všechny naše války budou historií“, ovládne ducha oslav. Uprostřed slavící společnosti se pohybuje i třicetiletá Štěpa Kiliánová (Iva Janžurová), evidentně se vymykající přiškrceným poměrům českého maloměsta. Chová se nenuceně, bratránek ze statku, důstojník Pavel Malina (Petr Čepek), však na její zjevné sympatie reaguje…