Plnou parou zpět ke komunismu čili Divadlo jako pramen občanské kuráže
Publikováno: 13.12.2024
ESEJ / Už přes třicet let skloňujeme některé pojmy, pro demokracii klíčové, jako například „občanská společnost“. Často si přitom ani nevšimneme, že jejich obsahy, médiím vesměs neznámé, žijí a úspěšně vegetují vedle nás a nezávisle na nás. Platí to dvojnásob o divadle. A trojnásob o divadle jako občanské aktivitě v podstatě nezničitelné, protože nezávislé na profesionálních institucích, a přesto pravidelně oslovující nemalý výsek společnosti. Ne že by se to u nás nedělo v menší míře také, ale v obzvlášť odpudivé podobě vidíme nenávistné tažení proti občanské společnosti, její kultuře a nezávislým aktivitám na Slovensku, kde se to vůbec nejsurověji děje právě na divadle. Bezprecedentní byl příklad přímého fašistoidního vpádu hulvátského politického činitele na jeviště, který požadoval zákaz probíhajícího představení. Známé jsou i sprosté vyhazovy uměleckých šéfů klíčových institucí – od Národního divadla po Národní muzeum a Národní galerii). To vše je, obávám se, jen jedním z mnoha vrcholků ledovce, jenž se aktuálně usadil pod Tatrami. Téměř každý nastupující totalitní režim nebo jeho klubající se tendence ohlásily se u nás likvidací nepohodlných divadel. Neblahý vývoj předznamenal už před německou okupací například úřední zákaz Osvobozeného divadla, a dva a půl roku poté, už za války, zákaz Divadla D 34. Po válce byly likvidovány jak „levicové“, tak „pravicové“ scény, bez ohledu na pravolevé nálepky. Do prostor prosperujícího divadla, ukradeného Vlastovi Burianovi, se po odvlečení principála do vězení, nastěhovalo pod novou patronací Svazu přátel se SSSR Divadlo kolektivní tvorby, od počátku divácky krachující (to že jeho šéf, soudruh Zdeněk Podlipný, hrál nedávno hlavní roli…