Po 20 letech v EU se na hranicích bojuje o její budoucnost
Publikováno: 1.5.2024
KOMENTÁŘ / Dvacet let v Evropské unii. Po našem tehdy již pětiletém zapojení do struktur NATO šlo o definitivní potvrzení ukotvení Česka v liberálně-demokratickém světě. Společně s dalšími zeměmi regionu jsme oficiálně stvrdili svůj návrat z východního zajetí, o kterém psal Milan Kundera ve svém eseji „Unesený Západ“. Události posledních měsíců nás však utvrzují v tom, že máme-li jako Evropa v budoucnu obstát, musíme být mnohem aktivnější na poli bezpečnosti a obrany svobody a demokracie. Před 20 lety jsme se vraceli se do Evropy jiné, než jakou jsme v roce 1948 po válečných utrpeních opouštěli. Ocitli jsme se ve společenství inspirovaném osvícenskou ideou věčného míru. Poválečný projekt evropské integrace byl veden snahou vyhnout se na kontinentu jednou provždy ozbrojeným střetům. A nutno říci, že do velké míry uspěl. Knihu o konci dějin napsal Američan (Francis Fukuyama), reálně však popisovala především evropskou realitu. Americké bezpečnostní záruky a tlaková výše, která se nad kontinentem rozprostřela po skončení studené války, umožnila Evropě upnout síly především k hospodářskému růstu. Významnější investice do obrany mohly působit jako politicky, ekonomicky a morálně problematické. Konflikt v bývalé Jugoslávii byl vnímán jako echo z minulosti, se kterým se po intervenci Západu vypořádá čas. Po 11. září 2001 jsme se aktivně podíleli na boji proti terorismu, zpravidla šlo o vyslání menších uskupení do operací vedených Spojenými státy. V kontextu měnícího se bezpečnostního prostředí si však Evropa postupně začala uvědomovat, že má problém. Neschopnost jednat bez aktivní podpory USA vyhřezla po intervenci v Libyi (2011). Také v Sýrii si Evropané nebyli schopni poradit, když se Obama navzdory chemickému útoku Asadova režimu rozhodl neintervenovat a…