Po schodech nejen do minulosti. Máte správně utaženou pacičku u brýlí?
Publikováno: 19.11.2023
POVÍDKA / Už za studií jsem byla mezi ostatními takřka raritou, že nenosím brýle. Tato genetická laskavost mi zatím drží i ve zralém věku, co se týče dioptrií. Bez slunečních brýlí však nevycházím ani za mírného deště, protože mám citlivé spojivky. Slunce totiž nakonec vždycky vyjde a kdo by chtěl po světě chodit s mžouráním a šklebením. Na poličce mám sbírku slunečních brýlí elegantních, sportovních na kolo, polarizovaných na řízení, levných na zahradu a stejně nejraději nosím jedny, ke kterým mám citový vztah. Už nesou stopy času, ale jsou to ty nejlepší brýle, které sluší, vydržely i pár přisednutí a jedno přejetí kolem, pády do záhonu nebo plavání ve slané vodě. Navzdory doporučení optiků je nosím ve vlasech, už pro ten elegantní pohyb přesunutí brýlí vzhůru. A čas od času potřebuji utáhnout pacičku, aby správně držely na očích i ve vlnách. Můj pan optik mi vždycky vyčiní, že brýle se přece ve vlasech nenosí, dnes raději zajdu jinam, kde si na mě tak netroufnou. O dvě ulice dále je optika, kam bůhví proč nechodím, snad proto, že tam dřív býval strašidelný dům, a ani zdařilá rekonstrukce nevymýtila můj strach od dětství. Stojí v bývalé židovské čtvrti a neumím projít ulicí, aniž bych necítila smutek, bolest a provinilost za selhání civilizace i jednotlivců. Ale pracuje tam Karel, můj vrstevník, kdysi jsem ho porazila v okresním kole fyzikální olympiády a v tanečních mu šel dobře foxtrot. Známe se tedy trochu na to, abych se nebála vkročit do cizích prostor, a málo na to, aby mi vynadal…