Pohádka o zlaté bumážce. O chlápcích s flintami, kteří brzdí pomoc Ukrajině
Publikováno: 1.5.2026
GLOSA / Člověk se vždycky děsně těší na Ukrajinu. A potom se hrozně moc těší zpátky. Pro dobrovolníky vozící tam pomoc to má ještě třešinku na dortu. A ta se jmenuje překonání hranice mezi EU a UA. Většinou jde o hororové zkazky. Ty ale nejsou vhodné pro děti, ani pro citlivější dospělé. Češi již téměř zapomněli na to, jaké horory zažívali při překonávání hranic evropských zemí dříve, než začal platit schengenský režim. Existuje ale skupina obyvatel naší země, kteří tento historický moment zažívají i v dnešních dnech. Řeč je o českých (a dalších) dobrovolnících, kteří vozí pomoc na Ukrajinu. Dostat se na Ukrajinu není jen tak. A to ani v případě, že tam lidé vezou humanitární pomoc. Na nějaké přednostní koridory zapomeňte. Budete stát ve frontě stejně jako každý jiný smrtelník. A těch je. Koneckonců i šéf SPD Okamura se podivoval nad tím jak rušný život panuje v ukrajinsko-polsko-slovenském příhraničí. Čtyři hodiny čekání jsou nicméně standard. Dvě hodiny, luxus. Osm hodin, i to se stane. Nade všemi těmito procesy bdí totiž jako pomyslný Buddha polsko-slovensko-ukrajinský celník. Ten poslední má flintu, ale všichni jsou zvědaví. Požadují papíry. A požadují papíry, které vedly k sepsání těchto papírů. Dobrovolníci se ale nedají zadarmo. Sepisují papíry. Sepisují, sepisují, sepisují, jen by mohli přivést pomoc napadené zemi. Jenomže, ouha! Papíry nikdy nejsou zcela bez poskvrnky. A celník úřaduje. „Tady vám to neodbavíme, musíte na jiný hraniční přechod o padesát kilometrů dále. Vystupte si, vy ne, pane. Stojíte ve špatném pruhu. Počkejte si. Couvněte,“ varuje.