Polské zápolení s postkomunismem. Stále neuzavřený příběh
Publikováno: 19.1.2025
Pražská Národní třída, 17. listopad. Jako každý rok tisíce lidí. Pietní a zároveň radostná atmosféra snad jediného státního svátku, který pro Pražany není pouze příležitostí k výletu mimo město. A stejně jako každý rok je procházka po Národní zároveň připomínkou, jak velmi odlišně se vyvinuly české a polské vzpomínky na pád komunismu. Polsko dodnes nemá státní svátek, který by konec minulého režimu připomínal. Navzdory tomu, že právě v Polsku vznikla v srpnu 1980 Solidarita, první masové protikomunistické hnuti v zemích východního bloku. Navzdory tomu, že jediným zástupcem střední Evropy ve výčtu „velikánů světové politiky“, kteří nejvíce přispěli k zániku komunismu, je Polák Jan Pavel II. Navzdory tomu, že se Polsko stalo první zemí, kde proběhly (částečně) svobodné volby, v červnu 1989. Od srpna téhož roku mělo prvního nekomunistického předsedu vlády v sovětském bloku. Důvodem je skutečnost, že Polsko bylo po roce 1989 zemí nejméně dvou v podstatě si protiřečících vyprávění o pádu komunismu a jeho dědictví. Jedno oslavovalo schopnost dosáhnout cíle dohodou, bez krveprolití – a žádalo, aby minulost byla zapomenuta. Druhé vnímalo události roku 1989 jako prvotní hřích, který negativně ovlivnil další vývoj země, a dožadovalo se vypořádání s negativním dědictvím minulosti. Tento spor přetrvává dodnes, ačkoli dědictví komunismu a postkomunismu nehraje už v polské politice téměř žádnou reálnou roli. Komunismus a postkomunismus nadále tvoří hlavní symbolický referenční rámec současného politického boje. Proto současná vládní koalice zahájila svůj „pochod“ k vítězným volbám v loňském roce velkou demonstrací 4. června. V den výročí voleb z roku 1989. Pravicoví odpůrci naopak nazývají vládu Donalda Tuska podle data jejího vzniku „koalicí 13. prosince“, v narážce na vyhlášení výjimečného stavu generálem Jaruzelským v roce 1981. Stejně jako v Polsku všechno, i paměť…