Potýkání s Václavem Havlem. K Havlovým nedožitým devadesátinám (5. 10. 1936 – 18. 12. 2011)
Publikováno: 5.10.2026
Sloveso potýkat se má dva významy. Ten první je bojový, můžeme se střetávat a bojovat s nepřítelem, popřípadě slovně se potýkat s kolegy. Ale to už se blížíme spíše významu druhému, ve kterém je potýkání s prací, s vyvstalými úkoly, problémy a jejich nositeli označením snahy o zdolávání problémů a otázek, které člověku klade jeho každodenní existence i společenský a kulturní život. A právě takové je mé potýkání s Václavem Havlem, započaté nejpozději v roce 1966, ve kterém vyšla jeho kniha divadelních her, esejů a grafických básní čili typogramů Protokoly. 7 stupňů k poznání Z prominenta pária? Z disidenta prezident? Alkáč neupřímný? Havel O dialektické metafyzice Když tentýž výtisk držím v ruce dnes, uvědomuji si zvláštní souvislosti, které jsem tehdy vůbec netušil. Po prázdninách v roce 1966 jsem nastupoval na střední školu, v září mi bylo šestnáct a právě jsem opustil Tábornický oddíl ČSAV, což byl z podstaty utajený skautský oddíl, vedený odchovanci a příznivci Jaroslava Foglara. Už jsem měl ale jiné zájmy, asi jako Václav Havel, když ho ve školním roce 1949/1950, tedy v podobném věku, vyhodili spolu s bratrem Ivanem z poděbradské internátní Koleje Jiřího z Poděbrad, která byla založena na stejných skautských základech. On měl v oddíle přezdívku Chrobák, já Pudla, ani jeden jsme na ni nebyli nijak pyšní, ale oba jsme si zřejmě z kontaktu s odkazem skautingu odnesli do života něco elementárního. V roce 1966 jsem držel knihu autora dvakrát tak starého jako já a nacházel v ní to, co se i mně honilo hlavou, na co jsem hledal odpověď. Nevím ještě nic o havlovském rodu, vyrůstám od sedmi let bez předčasně zemřelého otce, matka v domácnosti se o mě a dva starší sourozence stačí tak tak postarat, a najednou tu v Havlových obrazových básních vidím ikonické…