Před 500 lety začala habsburská éra českých dějin. Nebylo to vůbec tak zlé, jak se stále tvrdí
Publikováno: 23.10.2026
KOMENTÁŘ / Je tomu právě 500 let, co se v kapli svatého Václava ve svatovítské katedrále na Pražském hradě sešel český sněm a zvolil Ferdinanda I. Habsburského českým králem. Naše země se tak na čtyři století spojila s jedním z nejvýznamnějších evropských panovnických rodů, čímž začala bohatá historie plná dobrého i zlého. Pod vlivem nacionalistického pojetí dějin, které v české společnosti bohužel stále přetrvává, si však nevšímáme těch dobrých stránek a setrvale lpíme na těch špatných, podle nichž povrchně hodnotíme tuto dlouhou dějinnou éru. Především je třeba říci, že klíčovým aspektem habsburské éry bylo intenzivní propojení s latinským Západem. Zatímco se České království v husitském období 15. století ocitlo takřka v kulturní izolaci, a to po éře fascinujícího vzestupu za posledních Přemyslovců a lucemburské dynastie, za Jagellonců a zejména pak za Habsburků se znovu zapojilo do společného evropského kulturního vývoje. Patří sem doba renesance, baroka, takzvaného absolutismu, osvícenství, průmyslové revoluce i nástup liberální společnosti. Ale patří sem také nešťastná historie třicetileté války a pobělohorského období. Byly to dějiny úzce spojené s celoevropským vývojem a bez evropského kontextu český příběh nedává smysl. Když se stále ještě mluví o habsburské monarchii jako o „žaláři národů“, je to naprosto směšné a nepravdivé. Habsburská monarchie byla složitým a proměnlivým útvarem, v němž se střetávala idea univerzální křesťanské říše s ambicemi stavů, stavovská reprezentace s koncepcí dědičné panovnické moci. Nikdo tu ale nebyl automaticky zosobněním reakce a nikdo zosobněním čistého pokroku, jak to vykládal marxismus. A nešlo o žádné soustavné zotročování a utlačování národních společenství.