Presumpce viny v politice je zrůdnost. Novináři jako amatérští prokurátoři
Publikováno: 13.9.2023
KOMENTÁŘ / V poslední době mi „utekly“ dva exemplární případy tohoto prohřešku, ale řekl bych, že jsou pořád v živé paměti lidí, kteří se o politiku zajímají. Pokusím se teď zanedbané v rychlosti dohnat. Nejprve pár obecných poznámek. Tvrdit, že zásada presumpce viny platí jen pro někoho (např. pro politiky), je zrůdná blbost. Presumpce viny neplatí nikdy a pro nikoho a je velmi smutným vysvědčením pro ty, kteří s ní lezou na veřejnost. Činí tak zpravidla lidé, kteří politikou více či méně pohrdají (např. někteří následníci Václava Havla). Pokud se k ní uchylují politici, aplikují ji většinou a s chutí na své politické protivníky. Zlatá doba pro aplikaci presumpce viny nastala počínaje rokem 2013, kdy se s dosti hlučným rykem spustily tzv. Nové pořádky. Vlastně k nim neodmyslitelně patří. Oba provinilci, o nichž chci psát, jsou z Brna a zároveň z ODS. První z nich, ministr spravedlnosti Pavel Blažek, se sešel v restauraci se Zemanovým spolupracovníkem Martinem Nejedlým a místo toho, aby mu rychle, jak se lidově říká, rozbil hubu, strávil tam s ním pět hodin. Setkání lidí z rozdílných politických táborů jistě vzbudí pozornost, ale pokud zpráva neobsahuje nějaké další, opravdu kompromitující informace, vydá tak na tři věty. Ovšem ve světě, kde platí zásada presumpce viny, ve světě, kde jsou novináři (ne úplně všichni) zároveň amatérskými prokurátory, a v důsledku toho každá (přesněji tečeno skoro každá) zpráva je zároveň zprávou poplašnou, je všechno předem hotové. Nejde přitom o to, že setkání politických dejme tomu oponentů na veřejnosti vzbudí pozornost; to je vlastně přirozené. Nýbrž jen o to, že pokud zpráva o setkání není…