Přikrádej si jako my a bude klid. Film o českém jánabráchismu byl v porevoluční euforii na okraji zájmu
Publikováno: 11.8.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Vznik absolventského filmu FAMU a zároveň celovečerního distribučního debutu režiséra Zdeňka Tyce (* 16. 4. 1956) Vojtěch, řečený sirotek (1989) je plný tolika paradoxů, že jeho vlastní umělecký význam jako by za nimi skoro mizel. Přitom šlo na konci tvrdě normalizované a kádrované státní kinematografie 70. a 80. let o počin bezmála revoluční jak produkčně, tak především umělecky. Ozvěna černobílé poetiky kinematografie 60. let vracela diváky k lepším časům domácí filmové tvorby, příběh sám zas mířil od školometských režimních etud k existenciálně laděné sondě do soužití člověka s elementární naturální přirozeností. Všechno to možná nějak souvisí i s vlastní Tycovou cestou k filmu. Zkoušky na FAMU dělal v průběhu sedmi let, přijat byl až napočtvrté v roce 1983, mezitím se jako absolvent stavební průmyslovky živil manuálně, absolvoval vojnu, tahal v Čs. televizi kabely, ale také asistoval na Barrandově Antonínu Kachlíkovi, Juraji Herzovi, Karlu Smyczkovi či Karlu Kachyňovi, na škole pak Tomáši Vorlovi. Námět svého absolventského filmu našel v povídce ukrajinského spisovatele Jevhena Hucala (1937–1995) Ivan, kterou sice se spoluscenáristy, kameramanem Jaromírem Kačerem, scenáristou a dramaturgem Jiřím Soukupem a dramaturgem Ivanem Arsenjevem, zcela přizpůsobil společné umělecké intenci, zároveň ale zřejmě sehrála roli jakéhosi alibi při schvalování záměru. „Nejlepší je bejt s lidma zadobře“ Ve výčtu pedagogického vedení filmu najdeme totiž za režii v titulcích filmu i jméno zarytého režimisty, režiséra Jaroslava Balíka, který by asi sotva hotové podobě Vojtěcha, řečeného sirotka dal zelenou. Právě v době, kdy na podzim 1987 začínala realizace Tycova filmu obhlídkami po západních a jižních Čechách, měl Balík hotový svůj poslední film, Narozeniny režiséra Z.