Případ pro začínajícího kata. Věštba nastupující normalizace, kterou režim okamžitě zakázal
Publikováno: 21.7.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Třetí manželka scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (2. 8. 1935 – 20. 5. 1989) Daňa Horáková (* 1947) napsala ve svých memoárech O Pavlovi (2020), že byl autorem „dvou a půl filmu“. Myslela ovšem jen ty, které Juráček napsal i režíroval. Středometrážní kafkovská vize stalinistické byrokracie Postava k podpírání (1963) je tím půlfilmem: natočil ho spolu s Janem Schmidtem a režii se na něm on, vystudovaný scenárista, teprve učil. Formanovský povídkový diptych Každý mladý muž (1965) natočil jako úkol v době základní vojenské služby a celý život jím trochu pohrdal. Teprve v enigmantickém Případu pro začínajícího kata (1969) stvořil Juráček své opus magnum. Také ovšem cosi jako bludný balvan české kinematografie i svého rozháraného života, poznamenaného alkoholem, fenmetrazinem i vrozenými idiosynkraziemi. Balvan zrozený v samém závěru dramatické epochy šedesátých let, který se sice ještě dočkal premiéry, posléze však z distribuce tiše vymizel. Osobně a až intimně inspirovaná a po léta spřádaná autorská výpověď v něm přerostla ve věšteckou vizi společnosti řízené neexistující vládou a hroutící se postupně do svých horších dějin, která jako kdyby v metaforické poloze bezprostředně korespondovala s nástupem normalizace. Lemuel Gulliver z Dlouhé ulice Přitom látka filmu se podle Juráčkových deníkových záznamů postupně vrstvila už od roku 1963, kdy si ujasnil základní souvislost svého nápadu na film Bytosti o „podivných lidech, jejichž příběhy nebudou mít ani začátek, ani konec“, se třetí částí utopického románu Gulliverovy cesty (1726) anglického prozaika Jonathana Swifta. „Tento film se velice podobá příběhu zvanému Cesta do Laputy a Balnibarbi, který vymyslel v roce 1720 Jonathan Swift,“ stojí dnes…