Problémem Prahy nejsou motýlí křídla, ale turisté převlečení za penis
Publikováno: 12.6.2024
Jen obtížně lze nalézt pro debatu, kterou probudila instalace motýlů-letadel Davida Černého, paralelu. Pro její rozsah, s nímž zasáhla média včetně společensky vlivné veřejnoprávní televize, pro její emoce, které nejednou přecházely do osobní roviny a probouzely takřka nenávist, pro její vyhraněnost, s níž byl a stále je vyslovován bezvýhradný odsudek i stejně bezpodmínečné nadšení. Na jedné straně obludný kýč, na straně druhé neotřelé umění. Na jedné straně infantilní skládačka z dětské stavebnice, na straně druhé mimořádný, originální nápad. Na jedné straně doslova zprznění moderní architektury, na straně druhé její ústrojné doplnění a vítané oživení veřejného prostoru. Je přitom zřejmé, že vášně (jaksi a priori, totiž ještě před tím, než byla podoba instalace známá) probouzí i osoba autora, který nejenže dovede přesvědčit soukromé investory o svých nápadech a vyjít vstříc jejich (ne nutně špatnému) vkusu, ale ze sebevědomí přecházejícího snadno v aroganci učinil svou uměleckou značku. To není v Česku obvyklý styl. Člověk sledující nebývalé motýlí vášně tak mohl snadno nabýt dojmu, že instalace či ne-instalace motýlích křídel na Národní třídě rozhodne bezmála o osudu Prahy. O její budoucnosti. O zachování či popření její historické a kulturní hodnoty zděděné po předcích. O tom, zda se z ní stane vyprázdněné smetiště korporátního vkusu (v očích kritiků), nebo zůstane historickou metropolí, jak ji známe a vnímáme dosud. Nechme nyní stranou uměleckou hodnotu Černého artefaktů, jež se – a to je nepochybné – staly od své instalace na budově někdejšího obchodního domu Máj vyhledávanou atrakcí, která plní chodníky fotografujícími a natáčejícími zvědavci (i to se ostatně objevilo mezi výtkami, podle kritiků totiž komplikují prostupnost rušné křižovatky). O tom, zda se z atrakce stane symbol, bez něhož si nelze město představit, rozhodne čas. Bylo to tak koneckonců i s Eiffelovou věží v Paříži, Londýnským okem nebo…