Probuzení pod samopaly. Komunisté při akci K vyhnali mnichy z postelí, kláštery vyrabovali a zlikvidovali
Publikováno: 18.4.2024
HISTORIE / „Dělal jsem, že spím. Pak přišel ke mně milicionář nebo kdo, v civilu, s automatem. Šťournul mě do žeber a říká: ‚Vstávej, ty svině, půjdeš s námi.‘“ Pavel Konzal spolu s dalšími více než dvěma tisíci řeholníky na vlastní kůži zažil likvidační akci K, namířenou proti mužským řeholím a klášterům. V noci ho násilím vytáhli z postele v klášteře v Českých Budějovicích a spolu s dalšími řeholníky internovali v Králíkách. Kláštery bývají vnímané jako centra modliteb, ticha, vzdělanosti, umění či možností pomoci pro chudé a nemocné. Po únoru roku 1948 se však církev, zejména římskokatolická, stala v očích nastupující totalitní moci nebezpečným státním nepřítelem. Komunistickému režimu se podařilo prostoupit a ovládnout veškerý veřejný prostor. Církev však se svou nezávislostí, semknutostí, silným vlivem na smýšlení obyvatelstva a se svými vazbami na Vatikán pokusům o spolupráci odolávala. Opium lidu „Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu. Zrušit náboženství jako iluzorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí,“ hlásal filozof a teoretik komunismu Karl Marx. Komunistická společnost měla být založena na ateismu a vědeckém materialismu, náboženství bylo dle komunistické ideologie překážkou v emancipaci lidstva. A ve svých snahách vymýtit náboženství a víru ze společnosti neváhali komunisté ani použít násilí. V létě roku 1949 se situace začala přiostřovat. Poté, co se komunistům v červenci nepodařilo přimět provinciály ke spolupráci, byly přijaty takzvané církevní zákony usilující o kontrolu nad životem církví a náboženských společností. To se ale ne úplně dařilo, tak se začal pomalu rodit…