Proč snižování schodku bolí? Tady je vysvětlení. I s tím, proč to stojí za to
Publikováno: 4.6.2023
NÁZOR / Shodneme-li se na tom, že náš stát by neměl pokračovat v kumulování obrovských dluhů (kvůli vysokému strukturálnímu deficitu), tak stojí za to předtím, než překvapeně zvedneme obočí nad účtem ve výši desítek tisíc (na rodinu), vzít do ruky kalkulačku. Ta ukáže, že údiv není namístě. Většina odhadů říká, že se náš strukturální schodek, který v zásadě popisuje rozdíl mezi nastavením příjmů a výdajů státního rozpočtu (a sám jen tak nezmizí), pohybuje v rozmezí 250–300 miliard. Dle platných a ekonomicky smysluplných evropských pravidel by měl klesnout na 70 miliard (1 % HDP). Pro propočet si ale dovolme ho snížit „jen“ o 150 miliard, vždyť pokles na méně než polovinu je moc hezký výsledek... Jednoduše řečeno, schodek 150 miliard je totéž, jako kdyby stát každý rok poslal každému občanovi 15 000 korun, které pokryje vždy novým dluhem. To, že tříčlennou rodinu „přijde“ oprava neudržitelného stavu na desítky tisíc, pak není překvapivé. Říkáte si, že by to mohl zaplatit „někdo jiný“ než „lidé“. Což bohužel nefunguje – psi a kočky daně neplatí. Myšlenka, že o 150 miliard „zkásneme“ firmy (a ne „lidi“, i když i firmy patří „lidem“), také nefunguje. Vlastníky a „stakeholdery“ (v širším pojetí ti, co jsou s firmou spojeni) jsou nejen její majitelé, ale i dodavatelé a odběratelé. Samozřejmě také zaměstnanci a stát (neb jemu platí daně a jeho občany zaměstnávají). Tedy de facto celá společnost. Pokud se příliš vysoká daň promítne do citelného poklesu ekonomické aktivity firem, nejenže stát nic navíc nevybere, ale může též zaplatit třeba nové podpory v nezaměstnanosti. Proto je…