Proč Západ nepřestal milovat Rusko, přestože soucítí s Ukrajinou (1.)
Publikováno: 18.9.2023
ESEJ (seriál) / Letošní parné léto přineslo aktuality, v nichž se odráží nadčasovost. Vilniuský summit NATO v červenci rozhodl způsobem, který Ukrajince nenadchl, a ačkoli důvodů k tomu bylo povícero, kraloval jim tak nebo onak strach z Ruska. Nedávná vzpoura wagnerovců zaměstnala zas mnoho zemí, na jejichž vojenské a materiální pomoci Ukrajina závisí, zvláštním způsobem: Kyjev byl zapřísahán, aby se nesnažil využít dočasného zmatku v zemi nepřítele k útokům na jeho území. Anonymní zdroj z prostředí vysoké diplomacie zemí skupiny G7 prozradil, že Prigožinův kousek obnažil beztak už dlouho tušené rozpory v táboře spojenců Ukrajiny ve smyslu: „Nezavládlo by po Putinově pádu jaderné bezvládí?“ Rozumějme: významná část spojenců Ukrajiny usuzuje, že s Putinem v Kremlu budou ve větším bezpečí, než kdyby byl svržen, anebo – nastojte – kdyby se snad Ruská federace rozpadla a na jejím místě se vynořily nové státy neruských etnik. Shrňme to: Rusko podle nich nesmí utrpět porážku. Můj brácha má prima bráchu V začátcích války se ruské tlampače snažily před světem podat invazi na Ukrajinu jako bratrovražedný konflikt dvou historicky spjatých národů, což mělo zřejmě ruský zločin bagatelizovat jako divočejší rodinnou rozepři. Ve skutečnosti jsou ukrajinský a ruský pohled na historii nesmiřitelné, protože historický vývoj učinil z obou zemí protikladné civilizační vzory. Rusko se však překvapivě může spolehnout na „bratrství“ euroamerických elit a politiků, u nichž v různých vlnách od začátku 19. století po dnešek nalézalo porozumění. Jejich významná část si dodnes neujasnila, zda se bát víc Ruska vítězného, nebo toho na kolenou. Tato morální bezbrannost, kvůli níž hyne více ukrajinských vojáků a kácí se více ukrajinských budov, než by…