Proč Západ nepřestal milovat Rusko, přestože soucítí s Ukrajinou (2.)
Publikováno: 24.9.2023
ESEJ (seriál) / Na počátku 19. století se utvořily dlouhodobé základy vztahů mezi Západem a Ruskem. Tyto vztahy se sice měnily, ale jedno jejich kritérium si uchovalo závažnost, která se později jen stupňovala a dnes se nám to dramaticky připomíná: jde o poměr Evropy a časem i Spojených států k malým národům v Ruském impériu. Respektovat Rusko znamenalo přehlížet jeho národnostní otázku. Zdůrazňovat práva jeho národností by naopak znamenalo pohlížet na Rusko s kacířskou kritičností. První přístup vždy mohutně vítězil. S napoleonským obdobím do dějin zasáhly liberální a rovnostářské ideje francouzské a před ní americké revoluce. V této atmosféře nalezli polští revolucionáři, jejichž stát si nedávno rozdělili nenechaví sousedé s Ruskem v čele, vzpruhu a program pro svůj zápas s ruskou despocií. Na této cestě se přitom již potkávali s výrazně slabším, přesto nezdolným ukrajinským hnutím. Oba tábory měly shodný cíl: setřást okovy nesvobody a osvobodit ostatní ujařmené národy impéria. Ponechme stranou, že polská touha vzkřísit porobenou Rzeczpospolitu počítala s Ukrajinou jako její nedílnou, byť třeba svébytnou součástí, kdežto ukrajinské buditele obnova polské historické slávy v nejmenším nelákala – snili buď o federaci svobodných slovanských národů, nebo o národnostní demokratizaci samotného Ruska. Poloasiatská Moskva V každém případě z této půdy vyrostly národopisné úvahy s trvalou platností, které dávaly pojmu imperialismus nový význam a přispěly k vědění o východním kolosu. Největší ukrajinský básník Taras Ševčenko ve svých verších proklel nelidské impérium a zdůraznil neslučitelnost demokratických Ukrajinců – potomků kozáctva – s poddanskými Moskaly. Slavný historik Mykola Kostomarov zdůrazňoval vrozený individualismus Ukrajinstva, směřujícího zákonitě ke svobodné existenci. Ukrajinský ideolog Dmytro Doncov ve 20.