Proč Západ nepřestal milovat Rusko, přestože soucítí s Ukrajinou (3.)
Publikováno: 7.10.2023
ESEJ (seriál) / Komplex ruské velikosti, o němž pojednáváme, není jen spiknutím mocných a diplomatů. Jak jsme již naznačili, „měkká síla“, kterou si Petrohrad a později Moskva zjednávaly respekt, vždy spočívala ve schopnosti uhranout západní vkus – a současně mu vsugerovat, že jiná kultura než ta „veliká“, ruská, nestojí za pozornost. Ve zlatém věku evropského románu si Rusko získávalo cestu k srdcím publika tvorbou svých literátů. Ta, ačkoli k domácí situaci zhusta kritická, přispívala k přežívajícímu pocitu, že se v ruské mizérii skrývá specifický druh krásy, kterou „nelze pochopit rozumem“. Ukrajinský socialista Mychajlo Drahomanov na sklonku života geniálně vystihl podstatu této přitažlivosti: Tím, že Rusy jako národ nikdo neohrožoval, se ruské myšlení a umělecký projev mohly soustředit na všelidská a nikoli úzce národní témata; jejich tvůrci se mohli nořit do hloubek lidské psychiky a tím oslovovat čtenáře v Německu, ve Francii a Anglii, kteří jim dobře rozuměli. Polští romantici nebo Ševčenko takový dosah neměli. Ozubený humanismus Západ už je povznesen nad takové maličkosti, jako že talenty typu Gogola Rusové „zabavili“ jiným národům – v tomto případě Ukrajincům. Zapomíná i na to, jaké šovinistické pohledy choval Puškin, Dostojevskij nebo třeba Bulgakov. Jejich obrana říše před národními revoltami byla stejného druhu jako to, co pozorujeme u tehdejších ruských revolucionářů, kteří kuli pikle proti carství, ale odhodili demokratickou masku pokaždé, kdy byli konfrontováni s požadavky „Nerusů“. Tak se slavní ruští děkabristé dívali nelibě na Poláky a ruští socialisté neměli porozumění pro federalismus socialisty Drahomanova, motivovaný ukrajinským vlastenectvím. Pro naprostou většinu ruských pokrokářů platí, že když na…