Proč Západ nepřestal milovat Rusko, přestože soucítí s Ukrajinou (5.)
Publikováno: 7.11.2023
ESEJ / Současná repríza strašení následky rozpadu východní mocnosti, jaké jsme zažili v letech 1990 a 1991, nachází nevědomky shodu s tvrzením putinovské propagandy, že rozpad SSSR byl „největší geopolitická katastrofa 20. století“. Analytici vynášející podobné prognózy tudíž ty země, které se ocitly v hledáčku ruských choutek poté, co se vymanily ze sovětského sevření, nepřímo označují za problém. Předsudečné povýšenectví vůči menším národům, tento sourozenec komplexu velikosti, ale nemůže zastřít, že je to výhradně Rusko, kdo rozsévá nestabilitu, kdo loni vyvolal milionové migrační toky (obsese panikářů z raných devadesátých let), kdo vyhrožuje jadernou odvetou. Zmíněným„politicky autoritativním“ státům, jež orientují své „vnitropolitické napětí směrem do zahraničí“, odpovídá kromě Ruska samotného jen vazalské Bělorusko. Avšak odpovídají jim i Kremlem účelově vytvořené pseudostátní útvary na územích Moldavska, Gruzie a Ukrajiny za účelem destabilizace těchto zemí. Ano, Rusko vykročilo dezintegračním tendencím samo vstříc – na cizí účet. Vstřícnost k agresivnímu Rusku Drobení Ruska budí zděšení, možný rozpad Ukrajiny donedávna vyvolával škodolibost. Ve své době tento dvojí metr dobře vystihovaly prognózy, že se pod tíhou své etnické a jazykové pestrosti rozpadne právě ona. Takový závěr obsahovala počátkem devadesátých let mylná analýza americké CIA, nebo neméně mylná kniha Samuela Huntingtona Střet civilizací, jimiž se však od té doby inspirovali žurnalisté a tvůrci povrchních expertiz. Nad Ukrajinou, která nepoznala etnický konflikt a jež si přes veškeré své problémy uchovává demokratický ráz, střežený aktivní občanskou společností (dvě prozápadní revoluce), se lámala hůl. Leč Ruská federace, která svou soudržnost oproti tomu upevňovala s pomocí vězeňského systému, pustošivého tažení v Čečensku a agresí v blízkém zahraničí,…