Proti čmuchajícím psům se potřeli benzínem a posypali tabákem. Uprchlí vězni z Osvětimi přinesli šokující svědectví
Publikováno: 7.4.2024
HISTORIE / Zalití potem a zmožení únavou dva vězni napínají zbytky sil, aby odsunuli prkna nad svou hlavou, která je po tři dny chránila před pátravými zraky dozorců. Vykouknou ven a vůbec poprvé spatří své vězení zvenku. Jasná světla dodávají Osvětimi tajuplnou, až téměř krásnou auru. Oni ale moc dobře vědí, co ta strašná krása znamená, vědí, že „v těch barácích lidé umírají, hladovějí, skrytě za každým rohem spřádají intriky a zabíjejí“. Osvětim, jméno, z něhož dodnes mrazí. Symbol teroru nacistického Německa, ponižování, týrání a masového vraždění statisíců lidí, místo nespočetných příběhů s tragickým koncem. Přesto se hrstce odvážných šťastlivců podařilo obelstít téměř neprodyšný systém ochrany a z tábora smrti utéct. Mezi nimi byl i Rudolf Vrba (tehdy ještě jménem Walter Rosenberg) a Alfred Wetzler. „Jejich útěk patří k velkým útěkům historie,“ zdůrazňuje kulturní historik a spisovatel Tomáš Pěkný. Oba vězni ale neutíkali jen za životem a svobodou. Světu tam venku, který se doposud zdráhal uvěřit, nesli svědectví o hrůzách zažívaných vězni a brutálních metodách nacistů při jejich systematickém vyhlazování. Jako jed v malých dávkách Rudolf Vrba se narodil jako Walter Rosenberg ve slovenských Topoľčanech v roce 1924. Bylo mu patnáct let, když se zrodil samostatný Slovenský štát, a celá rodina na sobě pocítila protižidovské zákony a nálady ve společnosti. Práva všech židovských obyvatel však byla oklešťována „nenápadně, důsledky dopadaly zprvu neznatelně, jako sněhové vločky“, vzpomíná Vrba ve své knize Utekl jsem z Osvětimi. Antisemitská opatření zprvu přijímal bez odporu, jako jed podávaný v malých dávkách. Prvním probuzením pro něj…