Remarque vs. Ukrajina. V Praze se hraje divadlo, které nehledá na západní frontě klid
Publikováno: 10.2.2024
RECENZE / V divadelních devadesátkách mě snad nejvíc uhranula éra Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba (a od roku 1998 jejich Pražské komorní divadlo a Divadlo Komedie 2002–2012). Byl to náhle jiný pokus o divadlo, pokus o střední Evropu a její zreflektování. Divadlo, zejména u Pařízka zdánlivě strohé, asketické, bez ozdob a efektů, vpravdě minimalistické, soustředěné a neúhybně mířící k ostře sledovanému tématu. A přitom divadlo, jež vůbec nevylučuje metaforu, múzičnost a alikvótní tóny. A rezonanci s dobou, městem i místem konání (Jařabovy autorské cykly Vodičkova – Lazarská aj.). Hlavně tu byly velké herecké výkony. Když sleduji i dnes kmenové herce jeho někdejší Komedie (Martin Pechlát, Stanislav Majer, Gabriela Míčová, Jiří Černý, Jiří Štrébl a další), hrají-li v sebelepších inscenacích jiných režisérů, nikdy to není tak uvolněné, bezprostřední, autentické a až „autorské“ herectví jako u Pařízka. Jsou herci, kteří na něj slyší – a on na ně. Naposledy to předvedli v Pařízkových opusech Na Zábradlí / Pražské křižovatce a hlavně v Divadle X10. A zdá se, že to funguje i u mladší a nejmladší generace – v inscenaci Na západní frontě klid / Zelené koridory hraje mladičká Antonie Rašilovová herečku na útěku před válkou. Viděl jsem ji i jinde, byla vynikající, ale jednou z mnoha. Tady u Pařízka však nejednoznačností své postavy ztělesnila pro mne i smysl a důvod inscenace, zejména její druhé, „ukrajinské“ poloviny. Její herečka se setkává, vzhledem k profesi, s logicky nepříjemnými otázkami spoluobčanů o své minulosti: my tě známe, teď tu vlastenčíš, ale copak tys nehrála v…