Řešení udílení podmínek za znásilnění je připravené. Čeká, až se Okamura s Babišem vypovídají
Publikováno: 23.1.2024
KOMENTÁŘ / Rozsudek vysmívající se traumatu oběti roky trvajícího znásilňování nyní otřásl českou společností. Takových rozsudků je bohužel zhruba 300 ročně. Často v nich čteme naprosto absurdní věty jako „Poškozená rozhodně není poznamenána.“, „Poškozená má výhodu, že je retardovaná.“ nebo „Pozitivní stránky také měla, starala se o domácnost.“ Relativizace traumatu obětí sexualizovaného násilí a omlouvání pachatele je součástí aplikační praxe českých soudů a bohužel i některých politiků a části naší společnosti. Zatímco SPD a ANO pravidelně blokuje sněmovnu, leží nám tu již tolik očekávaná redefinice znásilnění. Novela podává pomocnou ruku obětem, které čelí velmi zraňujícím rozsudkům. Novela trestního zákoníku cílí na rovinu legislativní, soudní i společenskou. V legislativní rovině opouští staré pojetí, že znásilnění je silou vynucený styk a nově jej definuje jako styk nekonsensuální. Ne znamená ne. Zahrne také případy paralýzy a bezbrannosti. Za bezbranné budou automaticky považovány děti do 12 let a dále případy zamrznutí, spánku, bezvědomí, duševní poruchy či ovlivnění návykovými látkami. Je to až šokující, ale podle naší stávající legislativy se nejednalo o znásilnění, i když byla oběť v kómatu – protože nebylo třeba použití násilí. V soudní rovině díky nové legislativně dosáhneme nové aplikační praxe soudců a státních zástupců. Aktuální praxe odrazuje oběti napadení hlásit a řešit, protože 50 % rozsudků končí podmíněným „trestem“. Z 12.000 případů znásilnění ročně je proto nahlášeno pouze 5 % z nich. Společenská rovina je běh na dlouhou trať, pro nějž je redefinice dobrým startem. Přijetím redefinice říkáme, že znásilnění je brutální trestný čin zasluhující odsouzení a oběť na něm nenese vinu.