Režim totalitní, nebo autoritářský? Jak nás ovlivňuje smířlivý výklad doby nesvobody
Publikováno: 1.8.2023
ESEJ / Je tomu už drahně let, co se českým veřejným prostorem přehnala neobvykle živá debata o dědictví komunismu. Katalyzátorem této debaty, která už se vedla v plné síle na sociálních sítích i v tištěných médiích, byla kniha historika Michala Pullmana „Konec experimentu“. Předesílám, že Pullmanovu knihu jsem se zájmem četl a nepovažuji ji za politicky motivovanou, jak bylo autorovi hojně podsouváno. Avšak jistý revizionismus v části veřejnosti inspiroval (a nebyl sám) a dokázal, že tato poptávka v Česku existuje a široce sdílený český antikomunismus už není takovou samozřejmostí, jakou byl ještě pro pozdní mileniálskou generaci přibližně do konce nultých let. Imponuje některým mladším absolventům převážně humanitních věd a taky pamětníkům, kterým se po celé to jedno dvacetiletí antikomunistický narativ vůbec nezamlouval, poněvadž svůj život si pamatovali dle vlastních slov jinak a vnímali ho značně diferencovaně. I minimálně školenému uchu a oku nemohlo ujít, že toto mírně nostalgické stýskání není doménou pouze starých soudruhů a normalizačních kariéristů, ale že skutečně rezonuje významnou částí české veřejnosti. Dnes tuto frustraci veřejnost ventiluje tím, že ve volbách ostentativně dává přednost právě normalizačním kariéristům nebo alespoň osobám, které jim je připomínají třeba jenom svým vzhledem. Badatelé se pro změnu občas zasní, že jisté progresivní milníky se za normalizace prováděly rychleji než na kapitalistickém Západě a mělo by se to uznat. Na Twitteru bitva vzplála Nedávno na českém Twitteru vzplála tato debata opět a zřejmě by se stala nevýznamnou epizodou, kdyby do ní nevstoupili známí veřejní intelektuálové, vesměs ročníky narození 1960–1980 a nezačali se…