Režisér kultovního filmu Nebe nad Berlínem natočil svou fascinaci japonskou architekturou záchodků
Publikováno: 28.3.2024
RECENZE / Německého režiséra Wima Wenderse, který příští rok oslaví osmdesátiny, snad ani není třeba představovat. S jeho jménem se pojí nejslavnější alegorické průhledy na novodobou společnost, najmě Nebe nad Berlínem (1987), natáčené nedlouho před pádem berlínské zdi (jejíž replika se však musela postavit jinde, protože úřady zakázaly natáčet v blízkosti skutečné zdi). Spatříme tu dvojici andělů, jak s trochou mlčenlivého soucitu sledují počínání pozemšťanů. Jeden z nich přitom zatouží stát se skutečným člověkem. Složitě, nejednoznačně vrstvená vizuální báseň s uhrančivou černobílou kamerou získala mnoho obdivovatelů, ale vyskytují se i takoví diváci, kteří ji označují za bezobsažnou snobskou namyšlenost. Zbývá dodat, že k obrazu svému si tento snímek přizpůsobil Hollywood, když o jedenáct let později vyplodil melodramaticky tklivé Město andělů. K celosvětové proslulosti – jen v Cannes soutěžil více než desetkrát - se propracoval už předtím: natočil festivalové bestsellery díla jako Stav věcí (1982) nebo Paříž, Texas (1984), uvedená u nás kupodivu ještě za starého režimu. A poté přidával jeden oceňovaný film za druhým: mimo jiné volné pokračování Nebe nad Berlínem nazvané Tak daleko, tak blízko (1993). Přesvědčil dokonce ruského přestavbového státníka Michaila Gorbačova, tehdy již odstaveného od moci, aby v něm také vystoupil, byť se jednalo o pouhý štěk. Wenders úspěšně zasáhl i do dokumentárního filmu, uspěly hlavně jeho portréty známých umělců, mimo jiné i hudebníků. A také projevil okouzlení japonskou kulturou, najmě odkazy na tamního předního filmaře Jasudžira Ozua (1903-1963). Uchvácen jeho minimalistickými průhledy do nitra tradiční japonské rodiny, marně vzdorující modernizačním tlakům, se v dokumentu Tokyo-GA (1985) vydal po jeho stopách. Právě Ozua jmenoval jako jednoho ze…