Říkali mu James Dean českého undergroundu. Před deseti lety odešel do věčných lovišť Filip Topol, šaman Psích vojáků
Publikováno: 15.6.2023
„Až umřu, chtěl bych se stát hudbou a jen se vznášet ve svý pravý podstatě,“ napsal kdysi Filip Topol v jedné své básni. Snad se mu to poté, co se 19. června 2013 odebral z tohoto světa někam jinam, splnilo. Pro nás, co jsme dospívali na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v něm odešel symbol jedné, neskutečně odvázané a kreativní doby. Vzpomínat na Filipa Topola jen jako na skvělého muzikanta, básníka a spisovatele mi připadá málo. Pro nás, co jsme ve druháku na gymplu nějakým zázrakem sehnali lístky na jeden z mála povolených koncertů P.V.O. na Chmelnici, byl totiž především zjevením. Erupcí energie a syrové opravdovosti, jakou jsme v době zahnívajícího socialismu, normalizačního popu a umělohmotných televizních estrád typu Ein Kessel Buntes zažívali jen výjimečně. S vervou a naléhavostí zpíval přesně o tom, jak jsme se cítili a co jsme chtěli. Z ubíjející šedi nás vytáhl do světa barů, dívek krásných jako Marylin Monroe a na dřeň obnažených emocí. Kmen válečníků v těsným městě Na jaře roku 1978 zašel ještě ne třináctiletý Filip spolu se starším bratrem Jáchymem do divadelního klubu Rubín a chtěl si tady zahrát na piano. Vyhodili je s tím, že je coby syny disidenta (a slavného básníka a dramatika) Josefa Topola ke klavíru nepustí. Když kluci přišli domů, byl u nich zrovna na návštěvě Václav Havel a nabídl Filipovi, aby vystoupil u něj na Hrádečku před Plastiky a jejich Pašijovými hrami velikonočními. Účastníci legendární akce dodnes vzpomínají, jak si tehdy Filip sedl za piano a suverénně zahrál a zazpíval Jáchymovy texty. Krátce poté už zakládá se spolužáky ze školy Janem Hazukou (basa) a Davidem Skálou (bicí) kapelu Psí vojáci. Jméno si zvolí podle válečníků kmene…