Rozdával humor, zabila jej nenávist nacistů. Do Terezína odešel Karel Poláček se svou láskou
Publikováno: 21.1.2025
HISTORIE / „My hoši, co spolu chodíme, prožíváme všelijaká dobrodružství. Jestli chcete, tak pojďte s námi,“ vyzýval Karel Poláček čtenáře na stránkách románu Bylo nás pět. Ze svého dětství čerpal inspiraci po celý život. A čím více se nad jeho životem stahoval mrak antisemitismu, tím více se do něj v mysli vracel a hledal v něm útěchu. Vydání svého nejslavnějšího díla, které se nerozlučně spjalo s jeho jménem, se však už bohužel nedožil. Zemřel jako oběť nacistické zlovůle přesně před 80 lety, pouhých pár měsíců před koncem války. Ve chvílích největšího ponížení, na prahu nacistické okupace, v dobách protkaných strachem a nejistotou se Karlu Poláčkovi pod rukama rodil jeden z nejúsměvnějších a nejhřejivějších dětských příběhů. Prostřednictvím vypravěče Petra Bajzy se znovu vracel do světa klukovských her, řečí a vtípků. Když v roce 1946, rok po jeho smrti, román konečně vyšel, čtenáři se na tuto cestu do dětství vydávali s nadšením. On sám si několik měsíců předtím, než nastoupil na transport do terezínského ghetta, poznamenal do deníku: „Je nutno proměnit utrpení ve hru.“ A v tom tkví paradox jeho smutného osudu. Literární historik Radko Pytlík o něm napsal: „On, který věřil vždy jen tomu, co viděl, který zobrazoval lidi pouze tak, jak je uviděl, tento nesmlouvavý pozorovatel a citlivě uhadující umělec stal se obětí zběsile vířících frází, ‚zajetí slov‘, z něhož se chtěl konečně vymanit.“ Studia ho nenadchla Karel Poláček se narodil 22. března 1892 do rodiny židovského obchodníka v Rychnově nad Kněžnou, v podhůří Orlických hor. Vyrůstal po boku čtyř…