Rozkaz zněl jasně – zničit. Wehrmacht však ostatkům československého legionáře vzdal hold
Publikováno: 30.11.2025
HISTORIE / Mokrý sníh se toho březnového dne roku 1939 tiše snášel k zemi, v ulicích se mísily nadávky s pláčem odpůrců i jásotem přívrženců nacistů, jiní jen mlčeli. Na Staroměstském náměstí se však skvěly sněženky. Od samého rána je lidé kladli na hrob Neznámého vojína, symbolu zrodu Československa, jehož pokořená a okleštěná podoba, takzvaná druhá republika, zanikala pod tíhou okupace. Celý hrob byl pokryt křehkými bílými kvítky, posly jara a naděje v těžkých časech, v nichž se celý národ ocitl. Byl to tichý vzdor, s nímž se nacisté nakonec rozhodli vypořádat. „O půl osmé ráno nastoupil zástup dětí cestu do školy, jako jindy. Dělnictvo a úřednictvo se rozjelo do práce, jako jindy. Elektriky byly plné, jako jindy. Jenom lidé byli jiní. Stáli a mlčeli. Nikdy jsem neslyšela tolik lidí mlčet,“ líčila 15. březen 1939 o týden později ve své reportáži novinářka Milena Jesenská (výbor z jejího díla vyšel roku 2017 pod názvem Křižovatky). "Je to jenom smutek" Tíseň panovala i na Staroměstském náměstí. „Je tam hrob Neznámého vojína. Dnes z něho není nic vidět, jen obrovská hromada sněženek. Lidé stojí kolem a slzy jim kanou po tvářích. Ne ženám a dětem, ale i mužům, kteří nejsou slzám zvyklí. A zase je to nějak vysloveně české: není to vůbec naříkání, není to ani strach, není to zoufalství, není to křeč žádného pocitu. Je to jenom smutek.“ Tradice vzdávání úcty Neznámému vojínu byla tehdy ještě mladá, sotva dvacetiletá, a přesto už si v myslích lidí vydobyla silné místo. Takové masové umírání…