Rozpad Československa nebyl žádnou tragédií, ale logikou dějin

<img width="1024" height="752" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/01/profimedia-0670139777.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="ČTK / Mišauerová Jana" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/01/profimedia-0670139777.jpg 1024w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/01/profimedia-0670139777-300x220.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2023/01/profimedia-0670139777-768x564.jpg 768w" sizes="(max-width: 1024px) 100vw, 1024px" />Slavme vznik České republiky, jejíž třicáté výročí jsme si nedávno připomněli, protože se jednalo o návrat k tradici, návrat k normálu. Nejsou totiž důvody stýskat si po Československu. Je konečně načase si přiznat, že Československo bylo v roce 1918 uměle vzniklým státem za pomoci podvodů. Jelikož Slováků bylo v tomto novém státním útvaru méně než Němců, vymyslel se národ československý a také úřední řeč československá. Obojí však neexistovalo. Došlo ke spojení českých zemí a Slovenska, které k sobě v dějinách nikdy nepatřily. České země tvořily soustátí v čele s knížety a později českými králi. Slovensko bylo více než tisíc let součástí Uher bez vlastní státní správy, nazývané horní země. Nová státní moc se na Slovensku neprosazovala vůbec lehce, a jak uvádí Ferdinand Peroutka ve svém díle Budování státu, že když se ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár rozhodl začátkem roku 1919 přeložit svůj úřad ze Žiliny do Bratislavy, tak jej bratislavský velitel čs. vojenské posádky varoval, ať to nedělá a zůstane, kde je, protože jemu a jeho lidem není schopen zajistit bezpečnost. Slováků se také nikdo neptal, jestli se chtějí odtrhnout od Uher a připojit k českým zemím, žádné referendum se nekonalo. Později jeden maďarský novinář dělal rozhovor s prezidentem Masarykem a logicky se ho také zeptal. „Dobře, jestliže tvrdíte, že vás mají Slováci tak rádi, proč jim tedy neumožníte, aby o sobě mohli rozhodnout v lidovém hlasování?“ Na to Masaryk odpověděl, že Slováci nejsou ještě natolik národně uvědomělí, aby mohli absolvovat plebiscit. Historik Jan Rychlík v knize o české minulosti Historie, mýty a jízdní řády, kterou napsal s publicistou Vladimírem Kučerou, dokonce připustil, že Slováci by spojení s českými zeměmi v referendu nejspíše odmítli. Češi si také proti sobě poštvali velkou část okolních zemí. Maďaři je nenáviděli za anexi svého historického území, Poláci jim vytýkali, že jejich krajanům na Těšínsku neumožnili lidové hlasování, které jim přislíbili i zástupci vítězných dohodových mocností. Němci se nehodlali smířit s tím, že musí žít v zemi, ve které žít nechtějí. Ano, Masaryk s Benešem lhali představitelům dohodových mocností, že Československo bude národním státem. Nebylo, Češi a Slováci tvořili zhruba dvě třetiny obyvatel, zbytek pak připadl na národnostní menšiny, hlavně Němce, kterých byly tři miliony, Maďary. Poláky a Rusíny. Takže se de facto jednalo o mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko v menším provedení. A to bylo příčinou toho, že velká část obyvatel Československo nepřijala za svoji zemi. To se netýkalo pouze již zmíněných Němců, Maďarů a Poláků, kteří nové poměry odmítali, ale také poměrně dosti Slováků, kterým vadilo, že Češi nedodrželi sliby dané tzv. Pittsburskou dohodou, kterou v květnu 1918 podepsali zástupci amerických Čechů a Slováků a podle níž mělo mít Slovensko vlastní státní správu, parlament a soudnictví. K uzákonění slovenské autonomie však došlo až na podzim 1938 v důsledku neblahých mnichovských událostí. Mnozí Slováci se tak cítili českou stranou podvedeni. Katolický kněz a vůdčí osobnost slovenského národního hnutí Andrej Hlinka si ve dvacátých letech minulého století také postěžoval, že ačkoliv katolíci na Slovensku výrazně převažují, na úřadech mají většinu slovenští protestanti. Pak se tedy nelze divit tomu, že Slováci společný stát s Čechy moc nemuseli. Když v březnu 1939 Adolf Hitler dal v Berlíně Jozefu Tisovi ultimátum, buď bude Slovensko samostatné, což je jeho přání, nebo se opět stane součástí Uher, tak Slovenský sněm (parlament) nezaváhal ani na okamžik a hlasy všech poslanců vyhlásil slovenskou nezávislost. To, že tehdejší Slovenská republika se až příliš zapletla s hitlerovským Německem a rovněž posílala Židy do vyhlazovacích táborů, ji samozřejmě nectí, ale to už je jiná kapitola. Těžko však lze Slovákům vytýkat, že podlehli nacistickému nátlaku a odtrhli se od českých zemí. Češi by na jejich místě jistě udělali to samé. Když v roce 1945 došlo k obnovení společného státu Čechů Československa, stalo se tak v důsledku vnějších okolností, nikoliv kvůli touze Slováků znovu sdílet společnou státnost s Čechy. Po znovunabytí svobody pak Československo logicky dospělo ke svému konci, protože Češi a Slováci měli natolik rozdílné představy o jeho fungování, že rozdělení bylo jediným možným řešením. Buďme rádi, že to se na rozdíl od bývalé Jugoslávie konalo pokojnou cestou. Přiznejme si také, že Československo považovali za svoji vlast hlavně Češi, ti ostatní už daleko méně. S tím je třeba se smířit, nemá cenu si nalhávat, že to bylo jinak. Referendum při jeho rozpadu se sice nekonalo, ale při jeho vzniku také ne. Česká republika navázala na stovky let trvající Země koruny české, patří k úspěšným evropským zemím a je radost v ní žít. Máme hodně důvodů k hrdosti na náš současný domov.

#Hlavní stránka #Komentáře a názory #Česká republika #Československo #rozpad #Slovensko #výročí

Publikováno: 4.1.2023

Slavme vznik České republiky, jejíž třicáté výročí jsme si nedávno připomněli, protože se jednalo o návrat k tradici, návrat k normálu. Nejsou totiž důvody stýskat si po Československu. Je konečně načase si přiznat, že Československo bylo v roce 1918 uměle vzniklým státem za pomoci podvodů. Jelikož Slováků bylo v tomto novém státním útvaru méně než Němců, vymyslel se národ československý a také úřední řeč československá. Obojí však neexistovalo.

Došlo ke spojení českých zemí a Slovenska, které k sobě v dějinách nikdy nepatřily. České země tvořily soustátí v čele s knížety a později českými králi. Slovensko bylo více než tisíc let součástí Uher bez vlastní státní správy, nazývané horní země.

Nová státní moc se na Slovensku neprosazovala vůbec lehce, a jak uvádí Ferdinand Peroutka ve svém díle Budování státu, že když se ministr pro správu Slovenska Vavro Šrobár rozhodl začátkem roku 1919 přeložit svůj úřad ze Žiliny do Bratislavy, tak jej bratislavský velitel čs. vojenské posádky varoval, ať to nedělá a zůstane, kde je, protože jemu a jeho lidem není schopen zajistit bezpečnost.

Slováků se také nikdo neptal, jestli se chtějí odtrhnout od Uher a připojit k českým zemím, žádné referendum se nekonalo. Později jeden maďarský novinář dělal rozhovor s prezidentem Masarykem a logicky se ho také zeptal. „Dobře, jestliže tvrdíte, že vás mají Slováci tak rádi, proč jim tedy neumožníte, aby o sobě mohli rozhodnout v lidovém hlasování?“ Na to Masaryk odpověděl, že Slováci nejsou ještě natolik národně uvědomělí, aby mohli absolvovat plebiscit. Historik Jan Rychlík v knize o české minulosti Historie, mýty a jízdní řády, kterou napsal s publicistou Vladimírem Kučerou, dokonce připustil, že Slováci by spojení s českými zeměmi v referendu nejspíše odmítli. Češi si také proti sobě poštvali velkou část okolních zemí. Maďaři je nenáviděli za anexi svého historického území, Poláci jim vytýkali, že jejich krajanům na Těšínsku neumožnili lidové hlasování, které jim přislíbili i zástupci vítězných dohodových mocností. Němci se nehodlali smířit s tím, že musí žít v zemi, ve které žít nechtějí.

Ano, Masaryk s Benešem lhali představitelům dohodových mocností, že Československo bude národním státem. Nebylo, Češi a Slováci tvořili zhruba dvě třetiny obyvatel, zbytek pak připadl na národnostní menšiny, hlavně Němce, kterých byly tři miliony, Maďary. Poláky a Rusíny. Takže se de facto jednalo o mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko v menším provedení.

A to bylo příčinou toho, že velká část obyvatel Československo nepřijala za svoji zemi. To se netýkalo pouze již zmíněných Němců, Maďarů a Poláků, kteří nové poměry odmítali, ale také poměrně dosti Slováků, kterým vadilo, že Češi nedodrželi sliby dané tzv. Pittsburskou dohodou, kterou v květnu 1918 podepsali zástupci amerických Čechů a Slováků a podle níž mělo mít Slovensko vlastní státní správu, parlament a soudnictví. K uzákonění slovenské autonomie však došlo až na podzim 1938 v důsledku neblahých mnichovských událostí. Mnozí Slováci se tak cítili českou stranou podvedeni. Katolický kněz a vůdčí osobnost slovenského národního hnutí Andrej Hlinka si ve dvacátých letech minulého století také postěžoval, že ačkoliv katolíci na Slovensku výrazně převažují, na úřadech mají většinu slovenští protestanti.

Pak se tedy nelze divit tomu, že Slováci společný stát s Čechy moc nemuseli. Když v březnu 1939 Adolf Hitler dal v Berlíně Jozefu Tisovi ultimátum, buď bude Slovensko samostatné, což je jeho přání, nebo se opět stane součástí Uher, tak Slovenský sněm (parlament) nezaváhal ani na okamžik a hlasy všech poslanců vyhlásil slovenskou nezávislost. To, že tehdejší Slovenská republika se až příliš zapletla s hitlerovským Německem a rovněž posílala Židy do vyhlazovacích táborů, ji samozřejmě nectí, ale to už je jiná kapitola. Těžko však lze Slovákům vytýkat, že podlehli nacistickému nátlaku a odtrhli se od českých zemí. Češi by na jejich místě jistě udělali to samé.

Když v roce 1945 došlo k obnovení společného státu Čechů Československa, stalo se tak v důsledku vnějších okolností, nikoliv kvůli touze Slováků znovu sdílet společnou státnost s Čechy.

Po znovunabytí svobody pak Československo logicky dospělo ke svému konci, protože Češi a Slováci měli natolik rozdílné představy o jeho fungování, že rozdělení bylo jediným možným řešením. Buďme rádi, že to se na rozdíl od bývalé Jugoslávie konalo pokojnou cestou.

Přiznejme si také, že Československo považovali za svoji vlast hlavně Češi, ti ostatní už daleko méně. S tím je třeba se smířit, nemá cenu si nalhávat, že to bylo jinak. Referendum při jeho rozpadu se sice nekonalo, ale při jeho vzniku také ne.

Česká republika navázala na stovky let trvající Země koruny české, patří k úspěšným evropským zemím a je radost v ní žít. Máme hodně důvodů k hrdosti na náš současný domov.