Rozsekli mu lebku napůl. Zradila mocného krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli šlechta?
Publikováno: 30.8.2024
HISTORIE / „Na den svatého Rufa na poli Moravském, krev česká tekla proudem, až zrůžověla zem,“ veršuje Vincenc Furch, český básník 19. století. Přemysl Otakar II., jeden z největších mužů Evropy a ztělesnění ideálu rytířství, v té osudné bitvě zahynul tak, jak rytířská tradice velela. Českému království následně začaly těžké časy. A viník celého toho národního neštěstí se hledá už celá staletí... Čtvrt století stál v čele českých zemí. Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý, se stal nejmocnějším panovníkem střední Evropy. Rozloha přemyslovského státu se za dob jeho panování výrazně rozepjala – rozpínal se od Krkonoš až takřka k Jadranu. Právě Přemyslova síla a moc, obavy a závist, které vzbuzoval, se však nakonec staly předzvěstí jeho pádu. Rival na scéně Když se v roce 1273 natahoval po koruně Svaté říše římské, říšští kurfiřti z obavy ze ztráty suverenity raději zvolili za svého krále méně mocného, pětapadesátiletého Rudolfa I., pocházejícího ze starého hraběcího rodu Habsburků. Přemysl Otakar byl rychlou a jednoznačnou volbou zaskočen, pobouřen a odmítal ji uznat. Rudolf však záhy ukázal, že je mnohem schopnější a silnější protivník, než se očekávalo. Pečlivě a důmyslně rozbíjel Přemyslova spojenectví, omezil jeho vliv v zahraničí, obracel proti němu šlechtického rody v zahraničí i v českých zemích, vyhlásil nad ním říšskou klatbu, přetáhl na svou stranu i papeže Řehoře X. Vzájemná rivalita a nepřátelství o tři roky později vyústily v otevřený válečný střet. Rudolf brzy získal vojenskou převahu a přinutil českého krále ve Vídni pokleknout, složit přísahu věrnosti a vzdát se svých…