Ruská agentura vyzývá ke zničení Ukrajiny. Dosáhneme nevratných změn, vzniknou lidové republiky, píše

<p><img width="950" height="627" src="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/04/Sergeytsev.jpg" class="attachment-post-thumbnail size-post-thumbnail wp-post-image" alt="RIA Novosti" loading="lazy" srcset="https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/04/Sergeytsev.jpg 950w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/04/Sergeytsev-300x198.jpg 300w, https://www.forum24.cz/wp-content/uploads/2022/04/Sergeytsev-768x507.jpg 768w" sizes="(max-width: 950px) 100vw, 950px" /></p><strong>Timofej Sergejcev, komentátor a sloupkař státem vlastněné a tvrdě prokremelské agentury RIA Novosti, publikoval text, ve kterém se zamýšlí nad tím, co by mělo Rusko udělat s Ukrajinou. Ve své podstatě to není nic jiného, než popis, jak zcela zlikvidovat a podmanit si sousední demokratický stát a vytvořit si z něj poslušnou loutku. Text je to natolik neuvěřitelný, že jej zde uvádíme v plném znění.</strong> Ještě v dubnu loňského roku jsme psali o nevyhnutelnosti denacifikace Ukrajiny. Nacistickou, banderovskou Ukrajinu, nepřítele Ruska a nástroj Západu na zničení Ruska nepotřebujeme. Dnes se problematika denacifikace posunula do praktické roviny. Denacifikace je nezbytná, když významná část lidí - pravděpodobně většina - byla ovládnuta a vtažena do nacistického režimu v jeho politice. Tedy když hypotéza „lidé jsou dobří – vláda je špatná“ nefunguje. Uznání této skutečnosti je základem politiky denacifikace, všech jejích opatření a samotná skutečnost je jejím předmětem. Ukrajina je právě v takové situaci. To, že ukrajinský volič hlasoval pro „mír Porošenka“ a „mír Zelenského“, by nemělo být zavádějící – Ukrajincům vcelku vyhovovala nejkratší cesta k míru přes blitzkrieg, kterou transparentně naznačili poslední dva ukrajinští prezidenti, když byli zvoleni. Právě tento způsob „usmiřování“ vnitřních antifašistů – prostřednictvím totálního teroru – byl použit v Oděse, Charkově, Dněpropetrovsku, Mariupolu a dalších ruských městech. A to Ukrajinci na ulici docela slušelo. Denacifikace je soubor opatření ve vztahu k nacizované mase obyvatelstva, kterou technicky nelze přímo trestat jako válečné zločince. Nacisté, kteří se chopili zbraní, by měli být na bojišti maximálně zničeni. Mezi APU by se neměl dělat žádný významný rozdíl a tzv. národních praporů a také územní obrany, která se k těmto dvěma typům vojenských útvarů připojovala. Všichni jsou stejně zapojeni do extrémní krutosti vůči civilnímu obyvatelstvu, stejně vinni z genocidy ruského lidu, nedodržují zákony a válečné zvyky. Váleční zločinci a aktivní nacisté by měli být exemplárně a exponenciálně potrestáni. Musí dojít k celkové lustraci. Všechny organizace, které se spojovaly s praktikováním nacismu, byly zlikvidovány a zakázány. Na vině je však kromě vrchnosti i značná část mas, což jsou pasivní nacisté, spolupachatelé nacismu. Podporovali a oddávali se nacistické moci. Spravedlivé potrestání této části populace je možné pouze jako nesení nevyhnutelných útrap spravedlivé války proti nacistickému systému, prováděny s maximální péčí a diskrétností ve vztahu k civilistům. Další denacifikace této masy obyvatelstva spočívá v převýchově, které je dosahováno ideologickou represí (potlačováním) nacistických postojů a přísnou cenzurou: nejen v oblasti politické, ale nutně i ve sféře kultury a vzdělávání. Právě kulturou a vzděláním byla připravována a prováděna hluboká masová nacifikace obyvatelstva zajištěná příslibem dividend z vítězství nacistického režimu nad Ruskem, nacistická propaganda, vnitřní násilí a teror, stejně jako osmiletá válka s lidmi z Donbasu, kteří se vzbouřili proti ukrajinskému nacismu. Denacifikaci může provést pouze vítěz, což znamená za prvé jeho absolutní kontrolu nad procesem denacifikace a za druhé pravomoc takovou kontrolu zajistit. V tomto ohledu nemůže být denacifikovaná země suverénní. Denacifikující stát – Rusko – nemůže v otázce denacifikace vycházet z liberálního přístupu. Ideologie denacifikátorů nemůže být zpochybňována viníkem, který je podroben denacifikaci. Ruské uznání potřeby denacifikace Ukrajiny znamená uznání nemožnosti krymského scénáře pro Ukrajinu jako celek. Tento scénář byl však v roce 2014 a na odbojném Donbasu nemožný. Pouhých osm let odporu proti nacistickému násilí a teroru vedlo k vnitřní soudržnosti a vědomému jednoznačnému masovému odmítání zachování jakékoli jednoty a spojení s Ukrajinou, Termíny denacifikace nemohou být v žádném případě kratší než jedna generace, která se musí narodit, vyrůst a dospět v podmínkách denacifikace. Nacifikace Ukrajiny pokračovala více než 30 let, počínaje přinejmenším rokem 1989, kdy ukrajinský nacionalismus obdržel legální a legitimní formy politického vyjádření a vedl hnutí za „nezávislost“ směrem k nacismu. Zvláštnost moderní nacizované Ukrajiny je v amorfnosti a ambivalenci, které umožňují maskovat nacismus jako touhu po „samostatnosti“ a „evropské“ (západní, proamerické) cestě „rozvoje“ (ve skutečnosti – k degradaci), tvrdit, že na Ukrajině „neexistuje žádný nacismus, pouze soukromé excesy“. Koneckonců neexistuje žádná hlavní nacistická strana, žádný F§uhrer, žádné plnohodnotné rasové zákony (pouze jejich okleštěná verze v podobě represí proti ruskému jazyku). V důsledku toho neexistuje žádná opozice a odpor vůči režimu. To vše však nedělá z ukrajinského nacismu „odlehčenou verzi“ německého nacismu během první poloviny 20. století. Naopak, protože ukrajinský nacismus je oproštěn od takových „žánrových“ (v podstatě politických technologických) rámců a omezení, volně se rozvíjí jako základní základ jakéhokoli nacismu – jako evropského a ve své nejrozvinutější podobě amerického rasismu. Denacifikace tedy nemůže být provedena kompromisem, na základě vzorce typu „NATO – ne, EU – ano“. Samotný kolektivní Západ je tvůrcem, zdrojem a sponzorem ukrajinského nacismu, zatímco západní banderovské kádry a jejich „historická paměť“ jsou pouze jedním z nástrojů nacizace Ukrajiny. Ukronacismus přináší světu a Rusku ne menší, ale větší hrozbu, Název „Ukrajina“ zřejmě nemůže být zachován jako název žádného plně denacifikovaného státního útvaru na území osvobozeném od nacistického režimu. Lidové republiky nově vzniklé v prostoru osvobozeném od nacismu by měly a budou vyrůstat z praxe hospodářské samosprávy a sociálního zabezpečení, obnovy a modernizace systémů podpory života obyvatelstva. Ve skutečnosti jejich politické aspirace nemohou být neutrální – zproštění viny před Ruskem za to, že se k němu chovalo jako k nepříteli, lze realizovat pouze spoléháním se na Rusko v procesech obnovy, obrody a rozvoje. Pro tato území by neměly být povoleny žádné „Marshallovy plány“. Nemůže existovat žádná „neutralita“ v ideologickém a praktickém smyslu, slučitelná s denacifikací. Kádry a organizace, které jsou nástrojem denacifikace v nově denacifikovaných republikách, se nemohou než spoléhat na přímou vojenskou a organizační podporu Ruska. Denacifikace bude nevyhnutelně také deukrajinizací – odmítnutím rozsáhlé umělé inflace etnické složky sebeidentifikace obyvatel území historické Malé Rusi a Nové Rusi, započaté sovětskými úřady. Jako nástroj komunistické supervelmoci nezůstal umělý etnocentrismus po jejím pádu bez vlastníka. V této oficiální funkci přešel pod pravomoc další supervelmoci (moc stojící nad státy) — supervelmoci Západu. Musí být vrácena do svých přirozených hranic a zbavena politické funkčnosti. Na rozdíl řekněme od Gruzie a pobaltských zemí je Ukrajina, jak historie ukázala, jako národní stát nemožná a pokusy o jeho „vybudování“ přirozeně vedou k nacismu. Ukrajinismus je umělá protiruská konstrukce, která nemá svůj civilizační obsah, podřízený prvek mimozemské a mimozemské civilizace. Debanderizace sama o sobě k denacifikaci stačit nebude - banderovský prvek je pouze performer a plátno, převlek evropského projektu nacistické Ukrajiny, proto je denacifikace Ukrajiny také její nevyhnutelnou deevropizací. Banderovská elita musí být zlikvidována, její převýchova je nemožná. Společenská „bažina“, která ji aktivně i pasivně podporovala akcí a nečinností, musí přežít útrapy války a osvojit si zkušenost jako historickou lekci a odčinění své viny. Ti, kdo nepodporovali nacistický režim, trpěli jím a jím rozpoutanou válkou na Donbasu, musí být konsolidováni a organizováni, musí se stát pilířem nové vlády, její vertikální i horizontální. Historická zkušenost ukazuje, že tragédie a dramata válečných časů prospívají lidem, kteří byli pokoušeni a unášeni rolí nepřítele Ruska. Denacifikace jako cíl speciální vojenské operace v rámci této operace sama o sobě je chápána jako vojenské vítězství nad kyjevským režimem, osvobození území od ozbrojených příznivců nacistů, likvidace nesmiřitelných nacistů, dopadení válečných zločinců, zajetí válečných zločinců. a vytvoření systémových podmínek pro následnou denacifikaci v době míru. Ta by měla začít s organizací místních samosprávných, policejních a obranných orgánů, očištěných od nacistických živlů, zahájit na jejich základě zakládající procesy založení nové republikánské státnosti, integrovat tuto státnost do úzké spolupráce s ruskou oddělení pro denacifikaci Ukrajiny (nově vytvořené nebo převedené, řekněme, z Rossotrudničestva), s přijetím republikového regulačního rámce (legislativa) o denacifikaci pod ruskou kontrolou, vymezením hranic a rámce pro přímou aplikaci ruského práva a Ruská jurisdikce na osvobozeném území v oblasti denacifikace, vytvoření tribunálu pro zločiny proti lidskosti na bývalé Ukrajině. V tomto ohledu by Rusko mělo vystupovat jako strážce Norimberského procesu. Vše výše uvedené znamená, že pro dosažení cílů denacifikace je nezbytná podpora obyvatelstva, jeho přechod na stranu Ruska po osvobození od teroru, násilí a ideologického tlaku kyjevského režimu, po ústupu z informační izolace. Samozřejmě bude nějakou dobu trvat, než se lidé vzpamatují ze šoku z nepřátelství, než se přesvědčí o dlouhodobých záměrech Ruska – že „nebudou opuštěni“. Není možné předem přesně předvídat, na kterých územích bude taková masa populace tvořit kriticky potřebnou většinu. „Katolická provincie“ (západní Ukrajina jako součást pěti regionů) se pravděpodobně nestane součástí proruských území. Linie odcizení však bude nalezena empiricky. Za tím zůstane nepřátelský vůči Rusku, ale násilně neutrální a demilitarizovanou Ukrajinu s formálně zakázaným nacismem. Nenávidící Rusko tam půjdou. Zárukou zachování této zbytkové Ukrajiny v neutrálním státě by měla být hrozba okamžitého pokračování vojenské operace v případě nesplnění vyjmenovaných požadavků. Možná to bude vyžadovat trvalou ruskou vojenskou přítomnost na jeho území. Od vylučovací linie k ruským hranicím bude území potenciální integrace do ruské civilizace, která je svou vnitřní povahou antifašistická. to by vyžadovalo trvalou ruskou vojenskou přítomnost na jeho území. Od vylučovací linie k ruským hranicím bude území potenciální integrace do ruské civilizace, která je svou vnitřní povahou antifašistická. to by vyžadovalo trvalou ruskou vojenskou přítomnost na jeho území. Od vylučovací linie k ruským hranicím bude území potenciální integrace do ruské civilizace, která je svou vnitřní povahou antifašistická. Operace na denacifikaci Ukrajiny, která začala vojenskou fází, se bude řídit stejnou logikou fází v době míru jako vojenská operace. Na každém z nich bude nutné dosáhnout nevratných změn, které se stanou výsledkem příslušné etapy. V tomto případě lze nezbytné počáteční kroky denacifikace definovat takto: *likvidace ozbrojených nacistických formací (čímž se rozumí jakékoli ozbrojené formace Ukrajiny, včetně Ozbrojených sil Ukrajiny), jakož i vojenské, informační, vzdělávací infrastruktury, která zajišťuje jejich činnost *vytváření orgánů veřejné samosprávy a domobrany (obrana a vymáhání práva) na osvobozených územích, které chrání obyvatelstvo před terorem podzemních nacistických skupin *instalace ruského informačního prostoru *stažení vzdělávacích materiálů a zákaz vzdělávacích programů na všech úrovních obsahujících nacistické ideologické směrnice *masové vyšetřovací akce s cílem vyvodit osobní odpovědnost za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, šíření nacistické ideologie a podporu nacistického režimu *lustrace, zveřejňování jmen spolupachatelů nacistického režimu, jejich zapojení do nucených prací na obnovu zničené infrastruktury jako trest za nacistické aktivity (z řad těch, kteří nebudou vystaveni trestu smrti ani vězení) *přijetí na místní úrovni pod dohledem Ruska primárních normativních aktů denacifikace „zdola“, zákaz všech typů a forem obrody nacistické ideologie *zřizování památníků, pamětních cedulí, pomníků obětem ukrajinského nacismu, zvěčňujících památku hrdinů boje proti němu *zahrnutí komplexu antifašistických a denacifikačních norem do ústav nových lidových republik *vytvoření stálých denacifikačních orgánů na dobu 25 let. Rusko nebude mít žádné spojence v denacifikaci Ukrajiny. Protože se jedná o čistě ruský obchod. A také proto, že nebude vymýcena jen banderovská verze nacistické Ukrajiny, ale především západní totalita, vnucené programy civilizační degradace a dezintegrace, mechanismy podrobení velmoci Západu a Spojených států. Aby bylo možné uvést plán denacifikace Ukrajiny do praxe, bude se muset Rusko samo konečně rozejít s proevropskými a prozápadními iluzemi, uvědomit si, že je poslední instancí ochrany a zachování těchto hodnot historické Evropy (starý svět), které si to zaslouží a které Západ nakonec opustil a prohrál boj o sebe. Tento boj pokračoval po celé 20. století a projevil se ve světové válce a ruské revoluci, které jsou navzájem neoddělitelně spjaty. Rusko udělalo vše pro záchranu Západu ve 20. století. Realizovala hlavní západní projekt, alternativu ke kapitalismu, který vyhrál národní státy - socialistický, rudý projekt. Rozdrtil německý nacismus, monstrózní výplod krize západní civilizace. Posledním aktem ruského altruismu byla natažená ruka přátelství z Ruska, za což Rusko dostalo v 90. letech monstrózní ránu. Všechno, co Rusko udělalo pro Západ, udělalo na vlastní náklady tím, že přineslo ty největší oběti. Západ nakonec všechny tyto oběti odmítl, znehodnotil ruský příspěvek k řešení západní krize a rozhodl se pomstít Rusku za pomoc, kterou nezištně poskytlo. Dále, Rusko půjde svou vlastní cestou, nebude se starat o osud Západu a bude se spoléhat na další část svého dědictví – vedení v globálním procesu dekolonizace. V rámci tohoto procesu má Rusko vysoký potenciál pro partnerství a spojenectví se zeměmi, které Západ po staletí utlačoval a které se nechystají znovu nasadit své jho. Bez ruských obětí a boje by tyto země nebyly osvobozeny. Denacifikace Ukrajiny je zároveň její dekolonizací, kterou bude muset obyvatelstvo Ukrajiny pochopit, když se začne osvobozovat z opojení, pokušení a závislosti tzv. evropské volby.

#Hlavní stránka #Zprávy #kremelská propaganda #RIA Novosti #Rusko #rusko-ukrajinská válka #Ukrajina

Publikováno: 4.4.2022

Timofej Sergejcev, komentátor a sloupkař státem vlastněné a tvrdě prokremelské agentury RIA Novosti, publikoval text, ve kterém se zamýšlí nad tím, co by mělo Rusko udělat s Ukrajinou. Ve své podstatě to není nic jiného, než popis, jak zcela zlikvidovat a podmanit si sousední demokratický stát a vytvořit si z něj poslušnou loutku. Text je to natolik neuvěřitelný, že jej zde uvádíme v plném znění. Ještě v dubnu loňského roku jsme psali o nevyhnutelnosti denacifikace Ukrajiny. Nacistickou, banderovskou Ukrajinu, nepřítele Ruska a nástroj Západu na zničení Ruska nepotřebujeme. Dnes se problematika denacifikace posunula do praktické roviny. Denacifikace je nezbytná, když významná část lidí - pravděpodobně většina - byla ovládnuta a vtažena do nacistického režimu v jeho politice. Tedy když hypotéza „lidé jsou dobří – vláda je špatná“ nefunguje. Uznání této skutečnosti je základem politiky denacifikace, všech jejích opatření a samotná skutečnost je jejím předmětem. Ukrajina je právě v takové situaci. To, že ukrajinský volič hlasoval pro „mír Porošenka“ a „mír Zelenského“, by nemělo být zavádějící – Ukrajincům vcelku vyhovovala nejkratší cesta k míru přes blitzkrieg, kterou transparentně naznačili poslední dva ukrajinští prezidenti, když byli zvoleni. Právě tento způsob „usmiřování“ vnitřních antifašistů – prostřednictvím totálního teroru – byl použit v Oděse, Charkově, Dněpropetrovsku, Mariupolu a dalších ruských městech. A to Ukrajinci na ulici docela slušelo. Denacifikace je soubor opatření ve vztahu k nacizované mase obyvatelstva, kterou technicky nelze přímo trestat jako válečné zločince. Nacisté, kteří se chopili zbraní, by měli být na bojišti maximálně zničeni. Mezi APU by se neměl dělat žádný významný rozdíl a tzv. národních praporů a také územní obrany, která se k těmto dvěma typům vojenských útvarů připojovala. Všichni jsou stejně zapojeni do extrémní krutosti vůči civilnímu obyvatelstvu, stejně vinni z genocidy ruského lidu, nedodržují zákony a válečné zvyky. Váleční zločinci a aktivní nacisté by měli být exemplárně a exponenciálně potrestáni. Musí dojít k celkové lustraci. Všechny organizace, které se spojovaly s praktikováním nacismu, byly zlikvidovány a zakázány. Na vině je však kromě vrchnosti i značná část mas, což jsou pasivní nacisté, spolupachatelé nacismu. Podporovali a oddávali se nacistické moci. Spravedlivé potrestání této části populace je možné pouze jako nesení nevyhnutelných útrap spravedlivé války proti nacistickému systému, prováděny s maximální péčí a diskrétností ve vztahu k civilistům. Další denacifikace této masy obyvatelstva spočívá v převýchově, které je dosahováno ideologickou represí (potlačováním) nacistických postojů a přísnou cenzurou: nejen v oblasti politické, ale nutně i ve sféře kultury a vzdělávání. Právě kulturou a vzděláním byla připravována a prováděna hluboká masová nacifikace obyvatelstva zajištěná příslibem dividend z vítězství nacistického režimu nad Ruskem, nacistická propaganda, vnitřní násilí a teror, stejně jako osmiletá válka s lidmi z Donbasu, kteří se vzbouřili proti ukrajinskému nacismu. Denacifikaci může provést pouze vítěz, což znamená za prvé jeho absolutní kontrolu nad procesem denacifikace a za druhé pravomoc takovou kontrolu zajistit. V tomto ohledu nemůže být denacifikovaná země suverénní. Denacifikující stát – Rusko – nemůže v otázce denacifikace vycházet z liberálního přístupu. Ideologie denacifikátorů nemůže být zpochybňována viníkem, který je podroben denacifikaci. Ruské uznání potřeby denacifikace Ukrajiny znamená uznání nemožnosti krymského scénáře pro Ukrajinu jako celek. Tento scénář byl však v roce 2014 a na odbojném Donbasu nemožný. Pouhých osm let odporu proti nacistickému násilí a teroru vedlo k vnitřní soudržnosti a vědomému jednoznačnému masovému odmítání zachování jakékoli jednoty a spojení s Ukrajinou, Termíny denacifikace nemohou být v žádném případě kratší než jedna generace, která se musí narodit, vyrůst a dospět v podmínkách denacifikace. Nacifikace Ukrajiny pokračovala více než 30 let, počínaje přinejmenším rokem 1989, kdy ukrajinský nacionalismus obdržel legální a legitimní formy politického vyjádření a vedl hnutí za „nezávislost“ směrem k nacismu. Zvláštnost moderní nacizované Ukrajiny je v amorfnosti a ambivalenci, které umožňují maskovat nacismus jako touhu po „samostatnosti“ a „evropské“ (západní, proamerické) cestě „rozvoje“ (ve skutečnosti – k degradaci), tvrdit, že na Ukrajině „neexistuje žádný nacismus, pouze soukromé excesy“. Koneckonců neexistuje žádná hlavní nacistická strana, žádný F§uhrer, žádné plnohodnotné rasové zákony (pouze jejich okleštěná verze v podobě represí proti ruskému jazyku). V důsledku toho neexistuje žádná opozice a odpor vůči režimu. To vše však nedělá z ukrajinského nacismu „odlehčenou verzi“ německého nacismu během první poloviny 20. století. Naopak, protože ukrajinský nacismus je oproštěn od takových „žánrových“ (v podstatě politických technologických) rámců a omezení, volně se rozvíjí jako základní základ jakéhokoli nacismu – jako evropského a ve své nejrozvinutější podobě amerického rasismu. Denacifikace tedy nemůže být provedena kompromisem, na základě vzorce typu „NATO – ne, EU – ano“. Samotný kolektivní Západ je tvůrcem, zdrojem a sponzorem ukrajinského nacismu, zatímco západní banderovské kádry a jejich „historická paměť“ jsou pouze jedním z nástrojů nacizace Ukrajiny. Ukronacismus přináší světu a Rusku ne menší, ale větší hrozbu, Název „Ukrajina“ zřejmě nemůže být zachován jako název žádného plně denacifikovaného státního útvaru na území osvobozeném od nacistického režimu. Lidové republiky nově vzniklé v prostoru osvobozeném od nacismu by měly a budou vyrůstat z praxe hospodářské samosprávy a sociálního zabezpečení, obnovy a modernizace systémů podpory života obyvatelstva. Ve skutečnosti jejich politické aspirace nemohou být neutrální – zproštění viny před Ruskem za to, že se k němu chovalo jako k nepříteli, lze realizovat pouze spoléháním se na Rusko v procesech obnovy, obrody a rozvoje. Pro tato území by neměly být povoleny žádné „Marshallovy plány“. Nemůže existovat žádná „neutralita“ v ideologickém a praktickém smyslu, slučitelná s denacifikací. Kádry a organizace, které jsou nástrojem denacifikace v nově denacifikovaných republikách, se nemohou než spoléhat na přímou vojenskou a organizační podporu Ruska. Denacifikace bude nevyhnutelně také deukrajinizací – odmítnutím rozsáhlé umělé inflace etnické složky sebeidentifikace obyvatel území historické Malé Rusi a Nové Rusi, započaté sovětskými úřady. Jako nástroj komunistické supervelmoci nezůstal umělý etnocentrismus po jejím pádu bez vlastníka. V této oficiální funkci přešel pod pravomoc další supervelmoci (moc stojící nad státy) — supervelmoci Západu. Musí být vrácena do svých přirozených hranic a zbavena politické funkčnosti. Na rozdíl řekněme od Gruzie a pobaltských zemí je Ukrajina, jak historie ukázala, jako národní stát nemožná a pokusy o jeho „vybudování“ přirozeně vedou k nacismu. Ukrajinismus je umělá protiruská konstrukce, která nemá svůj civilizační obsah, podřízený prvek mimozemské a mimozemské civilizace. Debanderizace sama o sobě k denacifikaci stačit nebude - banderovský prvek je pouze performer a plátno, převlek evropského projektu nacistické Ukrajiny, proto je denacifikace Ukrajiny také její nevyhnutelnou deevropizací. Banderovská elita musí být zlikvidována, její převýchova je nemožná. Společenská „bažina“, která ji aktivně i pasivně podporovala akcí a nečinností, musí přežít útrapy války a osvojit si zkušenost jako historickou lekci a odčinění své viny. Ti, kdo nepodporovali nacistický režim, trpěli jím a jím rozpoutanou válkou na Donbasu, musí být konsolidováni a organizováni, musí se stát pilířem nové vlády, její vertikální i horizontální. Historická zkušenost ukazuje, že tragédie a dramata válečných časů prospívají lidem, kteří byli pokoušeni a unášeni rolí nepřítele Ruska. Denacifikace jako cíl speciální vojenské operace v rámci této operace sama o sobě je chápána jako vojenské vítězství nad kyjevským režimem, osvobození území od ozbrojených příznivců nacistů, likvidace nesmiřitelných nacistů, dopadení válečných zločinců, zajetí válečných zločinců. a vytvoření systémových podmínek pro následnou denacifikaci v době míru. Ta by měla začít s organizací místních samosprávných, policejních a obranných orgánů, očištěných od nacistických živlů, zahájit na jejich základě zakládající procesy založení nové republikánské státnosti, integrovat tuto státnost do úzké spolupráce s ruskou oddělení pro denacifikaci Ukrajiny (nově vytvořené nebo převedené, řekněme, z Rossotrudničestva), s přijetím republikového regulačního rámce (legislativa) o denacifikaci pod ruskou kontrolou, vymezením hranic a rámce pro přímou aplikaci ruského práva a Ruská jurisdikce na osvobozeném území v oblasti denacifikace, vytvoření tribunálu pro zločiny proti lidskosti na bývalé Ukrajině. V tomto ohledu by Rusko mělo vystupovat jako strážce Norimberského procesu. Vše výše uvedené znamená, že pro dosažení cílů denacifikace je nezbytná podpora obyvatelstva, jeho přechod na stranu Ruska po osvobození od teroru, násilí a ideologického tlaku kyjevského režimu, po ústupu z informační izolace. Samozřejmě bude nějakou dobu trvat, než se lidé vzpamatují ze šoku z nepřátelství, než se přesvědčí o dlouhodobých záměrech Ruska – že „nebudou opuštěni“. Není možné předem přesně předvídat, na kterých územích bude taková masa populace tvořit kriticky potřebnou většinu. „Katolická provincie“ (západní Ukrajina jako součást pěti regionů) se pravděpodobně nestane součástí proruských území. Linie odcizení však bude nalezena empiricky. Za tím zůstane nepřátelský vůči Rusku, ale násilně neutrální a demilitarizovanou Ukrajinu s formálně zakázaným nacismem. Nenávidící Rusko tam půjdou. Zárukou zachování této zbytkové Ukrajiny v neutrálním státě by měla být hrozba okamžitého pokračování vojenské operace v případě nesplnění vyjmenovaných požadavků. Možná to bude vyžadovat trvalou ruskou vojenskou přítomnost na jeho území. Od vylučovací linie k ruským hranicím bude území potenciální integrace do ruské civilizace, která je svou vnitřní povahou antifašistická. to by vyžadovalo trvalou ruskou vojenskou přítomnost na jeho území. Od vylučovací linie k ruským hranicím bude území potenciální integrace do ruské civilizace, která je svou vnitřní povahou antifašistická. to by vyžadovalo trvalou ruskou vojenskou přítomnost na jeho území. Od vylučovací linie k ruským hranicím bude území potenciální integrace do ruské civilizace, která je svou vnitřní povahou antifašistická. Operace na denacifikaci Ukrajiny, která začala vojenskou fází, se bude řídit stejnou logikou fází v době míru jako vojenská operace. Na každém z nich bude nutné dosáhnout nevratných změn, které se stanou výsledkem příslušné etapy. V tomto případě lze nezbytné počáteční kroky denacifikace definovat takto: *likvidace ozbrojených nacistických formací (čímž se rozumí jakékoli ozbrojené formace Ukrajiny, včetně Ozbrojených sil Ukrajiny), jakož i vojenské, informační, vzdělávací infrastruktury, která zajišťuje jejich činnost *vytváření orgánů veřejné samosprávy a domobrany (obrana a vymáhání práva) na osvobozených územích, které chrání obyvatelstvo před terorem podzemních nacistických skupin *instalace ruského informačního prostoru *stažení vzdělávacích materiálů a zákaz vzdělávacích programů na všech úrovních obsahujících nacistické ideologické směrnice *masové vyšetřovací akce s cílem vyvodit osobní odpovědnost za válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, šíření nacistické ideologie a podporu nacistického režimu *lustrace, zveřejňování jmen spolupachatelů nacistického režimu, jejich zapojení do nucených prací na obnovu zničené infrastruktury jako trest za nacistické aktivity (z řad těch, kteří nebudou vystaveni trestu smrti ani vězení) *přijetí na místní úrovni pod dohledem Ruska primárních normativních aktů denacifikace „zdola“, zákaz všech typů a forem obrody nacistické ideologie *zřizování památníků, pamětních cedulí, pomníků obětem ukrajinského nacismu, zvěčňujících památku hrdinů boje proti němu *zahrnutí komplexu antifašistických a denacifikačních norem do ústav nových lidových republik *vytvoření stálých denacifikačních orgánů na dobu 25 let. Rusko nebude mít žádné spojence v denacifikaci Ukrajiny. Protože se jedná o čistě ruský obchod. A také proto, že nebude vymýcena jen banderovská verze nacistické Ukrajiny, ale především západní totalita, vnucené programy civilizační degradace a dezintegrace, mechanismy podrobení velmoci Západu a Spojených států. Aby bylo možné uvést plán denacifikace Ukrajiny do praxe, bude se muset Rusko samo konečně rozejít s proevropskými a prozápadními iluzemi, uvědomit si, že je poslední instancí ochrany a zachování těchto hodnot historické Evropy (starý svět), které si to zaslouží a které Západ nakonec opustil a prohrál boj o sebe. Tento boj pokračoval po celé 20. století a projevil se ve světové válce a ruské revoluci, které jsou navzájem neoddělitelně spjaty. Rusko udělalo vše pro záchranu Západu ve 20. století. Realizovala hlavní západní projekt, alternativu ke kapitalismu, který vyhrál národní státy - socialistický, rudý projekt. Rozdrtil německý nacismus, monstrózní výplod krize západní civilizace. Posledním aktem ruského altruismu byla natažená ruka přátelství z Ruska, za což Rusko dostalo v 90. letech monstrózní ránu. Všechno, co Rusko udělalo pro Západ, udělalo na vlastní náklady tím, že přineslo ty největší oběti. Západ nakonec všechny tyto oběti odmítl, znehodnotil ruský příspěvek k řešení západní krize a rozhodl se pomstít Rusku za pomoc, kterou nezištně poskytlo. Dále, Rusko půjde svou vlastní cestou, nebude se starat o osud Západu a bude se spoléhat na další část svého dědictví – vedení v globálním procesu dekolonizace. V rámci tohoto procesu má Rusko vysoký potenciál pro partnerství a spojenectví se zeměmi, které Západ po staletí utlačoval a které se nechystají znovu nasadit své jho. Bez ruských obětí a boje by tyto země nebyly osvobozeny. Denacifikace Ukrajiny je zároveň její dekolonizací, kterou bude muset obyvatelstvo Ukrajiny pochopit, když se začne osvobozovat z opojení, pokušení a závislosti tzv. evropské volby.