Ruský historik opustil svou zemi 24. února 2022. Realita se začala měnit, už když Putin napadl Gruzii, říká
Publikováno: 13.7.2023
ROZHOVOR / S ruským politologem a historikem Sergejem Medveděvem jsem se sešla na konci března v Rádiu Svoboda. Nechtěla jsem se s ním původně bavit o politice, i když na ni stejně nakonec došlo. Ve svém velice otevřeném rozhovoru vypráví, jak žil rok v normalizačním Československu, jak se v náhledu na Putinovo Rusko mýlil, ale také o podmanivém kouzlu intelektuálního rozhlasového a televizního vysílání. Ivana Ryčlová: Naznačil jste, že máte k Praze vřelý vztah. Mohu tedy začít osobní otázkou? Jak ten vztah vznikl? Sergej Medveděv: Psal se rok 1987/1988. Tou dobou jsem studoval na moskevské univerzitě na fakultě žurnalistiky. Byla to katedra mezinárodní žurnalistiky, kde se předpokládalo, že poslední rok člověk stráví v jedné ze zemí, jak se tenkrát říkalo, socialistického tábora. Jazyk jedné z nich jsme se čtyři roky učili. Já si vybral češtinu. Proč, to nevím, žádné vazby na Česko jsem neměl. Česky jsem se učil s velkou chutí. Šlo mi to dobře, měli jsme skvělého učitele. Když jsem pak na podzim roku 1987 nadšeně přijel do Prahy, byl to pro mě, to si asi umíte představit, kulturní šok. Byl to můj první výjezd, první výjezd sovětského kluka do zahraničí. A Praha byla opravdickým zahraničím, opravdickým Západem. Dodneška si pamatuju – trochu se stydím, ale vlastně nemám za co – na ty první okamžiky. Vlak přijel na hlavní nádraží v pět ráno. Nikdo z univerzity na nás ještě nečekal. Spolužáci zůstali s kufry na nádraží a já se šel projít. Vydal jsem se na Václavské náměstí a potom směrem dolů. A v šest ráno tam otvírali obchod „Maso – uzeniny“. Zvedla se železná roleta a já spatřil spoustu klobás a salámů… [Směje se.] Nejsem z hladové…