Ruský šváb, můj prezident je ruský šváb. Rusovi se ale ruští švábi hnusí, i když jsou mu užiteční
Publikováno: 26.6.2023
GLOSA / Když byl v roce 2013 zvolen Miloš Zeman prezidentem, nečekal jsem od toho nic dobrého. Měl jsem z toho spíše mrzení než smutek. Zeman byl ulhaný, mstivý, sprostý misogyn s úžasným komplexem méněcennosti. Očekával jsem v tomto směru spoustu ostudy, ale byl náš. Člověk pro EU a NATO s odvážným a jasným postojem vůči terorismu, se kterým se přece nevyjednává. V prvním roce svého prezidentství toho nestihl málo. Využil prapodivného pádu Nečasovy vlády a sestavil si vlastní vládu s věrným Rusnokem v čele. Tož, nic moc, ale v rámci našeho rybníčku také nic nečekaného. Kopernikánský obrat přišel s ruskou agresí vůči Ukrajině v roce 2014. Zábor Krymu, ruští vojáci na dovolené na Donbase, sestřelení malajsijského dopravního letadla a čím dál jasnější Zemanova podpora Putinova režimu. Nejprve ve formě bagatelizace, výroky typu „na Ukrajině je občanská válka“, pak kritika protiruských sankcí. Můj bod zlomu byl, když Zeman vycestoval na konferenci Dialog civilizací na ostrově Rhodos, kterou organizoval Putinův přítel, oligarcha Vladimir Jakunin ze sankčního seznamu Spojených států. Přesněji fotografie, na které Zeman plave v moři s Ovčáčkem a Mynářem, přičemž se usmívá jako mazanost sama. Ze zmatení jsem se propracoval nejprve ke znepokojení, pak k čisté zlosti. Toho rána, v neděli 28. září 2014, bylo to zrovna o Zemanových sedmdesátinách, jsem dostal strašný vztek. Nikdy předtím jsem se v hudbě nevěnoval politice, natož politické satiře, ale v hlavě mi pořád dokola hučel refrén: „Ruský šváb, ruský šváb, můj prezident je ruský šváb.“ Na tvůrčí proces se nepamatuji, bylo to jako skočit do rychlého proudu a nechat se unášet, skládalo se to samo. Večer jsem měl…