S mrtvolou krále tropili žerty ohavné. Opilí husité prý nedopřáli Václavu IV. klid ani po smrti
Publikováno: 25.8.2024
HISTORIE / Nad rakví se zesnulým císařem Karlem IV. promlouvá na konci roku 1378 i slavný mistr pařížský Vojtěch Raňkův z Ježova. Varuje před „nebezpečnými bouřemi, jež rodné království ohrožují jako bezbrannou loď zbavenou zkušeného kapitána“. Má pravdu. V těžkých dobách celoevropské krize duchovní, společenské i ekonomické přebírá žezlo Karlův milovaný syn, Václav IV. A se svým břemenem si vůbec neumí poradit. „S potěšením vás činíme trvalými účastníky naší radosti oznamujíce vám, že jsme dostali od naší nejdražší manželky syna, zrozeného ve znamení šťastné hvězdy. Radujte se tedy!“ dočetli se panovníci v listech, které nechal rozeslat císař Karel IV. poté, co mu třetí manželka Anna Svídnická porodila roku 1361 syna. Rozmazlený dvouletý král Chlapec vyrůstal v přepychu, zahrnovaný poctami, jeho přání bývala vyslyšena ještě dříve, než si je sám stihl uvědomit. „Nekritický obdiv, umocněný ještě přesvědčením o božské přízni, o předurčenosti dynastie uskutečňovat vůli nebes, mrzačil přirozený vývoj malého Václava,“ píše český spisovatel Petr Hořejš ve svém historickém cyklu Toulky českou minulostí. V pouhých dvou letech byl korunován českým králem, byl zasnubován, v devíti letech oženěn se čtrnáctiletou Johanou Bavorskou, v patnácti letech se stal římským králem. Vše za něj rozhodovali jiní, on břímě volby nést nemusel. Když se od něj později rozhodnutí očekávala, nebyl jich schopen a raději před zodpovědností a tíhou obou korun utíkal. Jak dodává Hořejš: „Mohl odkoukat leda vnější rituály, lesklé, avšak falešné kontury problematiky. Nikdo se ještě nenaučil umění politiky a diplomacie tím, že vysedával jako pasivní divák u jednacích stolů a konverzoval při hodovních…