S vlídností nejdál dojdeš… a odhalíš brutálního vraha. Seriál Metoda Markovič: Hojer funguje
Publikováno: 31.1.2024
RECENZE / Kdo tu dobu zažil, ví, o čem mluvím. V osmdesátkách se nad republikou jako černá můra vznášely stíny dvou sériových vrahů, jejichž zločiny se probíraly po hospodách, a vzhledem k tomu, jak skoupý byl tehdejší režim na poskytování informací vlastním občanům, fámy se šířily pekelnou rychlostí. Ladislav Hojer, přezdívaný „Kanibal“, a spartakiádní vrah Jiří Straka. Oba mají společného jmenovatele. Se svým vyšetřovacím týmem je chytil tehdejší šéf pražské mordparty Jiří Markovič. Bohužel, legenda české kriminalistiky se už nedožila pocty, kterou jí uchystala placená platforma Voyo seriálem Metoda Markovič: Hojer. Zemřela předloni v říjnu. Přesto mám zato, že by byl kriminalista se svou televizní podobou spokojený. Alespoň soudě podle prvních dvou dílů, jež jsem měl možnost vidět, odvedl mladý režisér Pavel Soukup během Markovičova portrétování výtečnou práci, která vzbudí mimořádný ohlas. A nejde jenom o to, že český divák miluje retro, i když zašedlé kulisy pozdního socialismu žádnou velkou nostalgii bezpečně nerozpoutají. Vždyť pokud „Láďa“, jak jej během výslechů důvěrně oslovuje Markovič, vypráví, jak si vařil genitál své čtvrté oběti, je to jenom čistý horor. Naopak, lidství vnáší do příběhu policista, jakkoli je podmíněno jistou „vyčůraností“ a uměním psychologie, s níž se dostává Hojerovi po zatčení pod kůži. Kriminalisté, kteří mají blíž k úředníkům než k akčním hrdinům (a to má český divák taky rád, vzpomeňme si na Případy 1. oddělení), jsou většinu času zahaleni oblakem dýmu ze svých cigaret, ani to však nezastře sugestivní obraz a suverénní filmařinu. Vynalézavé kompozice kamery často rafinovaně odhalují scénu od detailu po celek, čímž vypravěč udržuje napětí. Rovněž zblízka…