Sebevraždy Heřmánka s Ptáčkem spustily divné debaty. Bože, rač nám zdravý rozum zachovati
Publikováno: 13.9.2024
KOMENTÁŘ / Na konci horkého léta naši společnost jako dva blesky z čistého nebe zasáhly dvě spektakulární sebevraždy. Nejprve se herec Karel Heřmánek zastřelil pistolí na střelnici přímo vedle svého instruktora. Heřmánek byl mistrem komediálních rolí jako byl Fešák Hubert, či táta Leo Popper ze Smrti krásných srnců, principál Divadla Bez zábradlí. Takový odchod ze života bychom u něj nečekali. Profesor lékařské psychologie Radek Ptáček, doktor filosofie, psychoterapeut, který pomáhal lidem žít v těžkých situacích, opustil náš svět živých lidí v hotelu na Vinohradech poté, co se ve zprávě rozloučil se svojí ženou. Byl otcem tří dětí a stál na vrcholu kariéry. Takový odchod bychom u něj rozhodně sni na vteřinu nečekali. Je logické, že tyto dva případy musí nyní společnost ve veřejné debatě nějak zpracovat a nějak se s nimi vyrovnat. Ale měli bychom si přitom zachovat jasnou hlavu, zdrženlivost a mírnit hysterické postoje, jakým je třeba volání po legalizaci eutanazie, které se takřka okamžitě projevilo jako neklamný příznak kolektivní neurózy. U obou případů vůbec nevíme, co dotyční lidé prožívali a dohadujeme se, jaké čelili kruté osobní bolesti. U obou je zřetelné, že chtěli uchránit své blízké s konfrontací vlastní smrti a řešení fyzických následků svého rozhodnutí přesunuli na cizí osoby. Otřes, který způsobil herec Heřmánek svému instruktorovi střelby a dalším přítomným svědkům, nelze pominout. Jak ale tyto dva případy souvisí s eutanazií? Copak je eutanazie nějaké racionální řešení sebevražedných sklonů? Absurditu tohoto spojení si uvědomíme tehdy, když zcela přesně pojmenujeme to, co se v odborné debatě eutanazií myslí.