Semafor připomněl sté narozeniny Jiřího Šlitra. Kolega Suchý mu uchystal úctyhodnou oslavu
Publikováno: 24.2.2024
RECENZE / Od konce roku uplynuly dva měsíce a už nyní si říkám, že dvě události co do intenzity divadelního zážitku letos sotva co překoná. Po Pařízkově divadelně uhrančivém spojení Remarqua a Ukrajinky Natálie Vorožbytové v divadle X10 (Na západní frontě klid / Zelené koridory) to byl opus z totálně jiného žánrového soudku, věnovaný 100. výročí Jiřího Šlitra Šli tři Šlitři (premiéra Semafor, 15.2.). Název říká, že v tomto muži vskutku žily pod jedním černým tvrďákem tři osobnosti: hudební, výtvarná a herecká. Premiérový večer zastihl v udivující formě nejen autora, režiséra a protagonistu Jiřího Suchého, který dokáže i u nazkoušených věcí „vzbudit zdání naprosto namátkové improvizace“ (Petr Brook), ale i všechny ostatní (Jitka Molavcová, Jiří Štědroň, Olga Patková, Petr Macháček, Jolana Smyčková, Lucie Černíková, Lea Hurábová). Čekal jsem pietní vzpomínku, vyšperkovanou pamětnickými historkami a notoricky známými hity typu Tereza, Babeta, Zuzana, Motýl aj., ale dočkal jsem se v cudném výběru jen některých: vše právem završeno nesmrtelnou písní Jó, to jsem ještě žil. Ale například i známý Tulipán: ten mne jako puberťáka moc neoslovoval, na rozdíl od jiných, a to pro „angažovaný“ text. Ne náhodou v šedesátých letech dokonce i kritici z Rudého práva a okolí, kteří ještě před rokem dost zavile nemohli Suchému přijít na jméno, se přestávali výhrůžně ptát „Kam kráčíš, Semafore?“ a Suchý byl pro ně náhle básník. Jenže pro mne ožil song až teď, totiž v nápadité směsici a úpravě šlitrovek excelentního pianisty Jakuba Přibyla. Až teď jsem, ke své hanbě, docenil, jak melodicky, harmonicky i rytmicky skvělá…