Skřivánci na niti vypráví s úsměvem o komunistické krutosti. Menzelův film putoval na 20 let do trezoru
Publikováno: 31.3.2024
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Povídková knížka Bohumila Hrabala (1914–1997) Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet byla v polovině 60. let přijata i tehdejším novotnovským režimem jako pokus překonat trauma 50. let vírou, že zase bude „kralovat bílý humor a láska a naděje“. Tak to napsal spisovatel na přebal prvního vydání knihy, když ale o čtyři roky později natočil Jiří Menzel (23. 2. 1938 – 5. 9. 2020) se stejným záměrem podle jeho knihy film Skřivánci na niti (1969), se zlou se potázal. Ačkoli rok předtím přivezl z Ameriky Oscara za nejlepší zahraniční film, kterého obdržely Ostře sledované vlaky (1966), teď bylo jeho dílo označeno za součást „celé série černých filmů, ve které převažují především antisocialistické a antisovětské postoje“. Stalo se tak definitivně ve zprávě předsednictvu ÚV KSČ z 22. 3. 1971, kterou podávali Lubomír Štrougal a Jan Fojtík. Už dlouho předtím, poté co byl film 30. 10. 1969 předán Ústřední půjčovně filmů, nebyl však schválen k distribuci a zabouchly se za ním na dvacet let dveře trezoru. A to i navzdory tomu, že ještě 30. 4. 1968 byli Hrabal i Menzel oceněni Státní cenou Klementa Gottwalda. „Ukradli nám pravdu, kurvy!“ Paradoxnost celé situace jako by si předpověděli sami Skřivánci na niti hned v úvodní sekvenci filmu. Zachycuje scény kašírovaného natáčení „angažovaného“ filmového týdeníku mezi nedobrovolnými brigádníky v kladenské Poldovce v 50. letech. Sotva do něho spontánně vpadne aktuální spor kvůli neprojednaným pracovním normám, dávají se filmaři zbaběle na ústup, provázeni pohrdavým: „Tohle ste měli filmovat, vy betlemáři...“ Skřivánci na niti naopak nechtěli po letech i filmařského…