Směr dějin je neznámý. Pustá země a nevyzpytatelný lidský faktor
Publikováno: 7.10.2026
ESEJ / Novinář, spisovatel a geopolitický analytik Robert Kaplan je pesimista a realista, a to je dobře. Je to znát i z jeho knihy Pustá země, jejíž český překlad vyšel v loňském roce. Hned na úvod cituje pasáž z díla Smysl pesimismu Rogera Scrutona z roku 2010: „Naděje, izolovaná od víry a nekorigovaná dějinnými fakty, je nebezpečná a ohrožuje nejen ty, kdo se k ní upínají, ale všechny, kdo jsou v dosahu jejich iluzí.“ Pesimisté vědí, že věci mohou být mnohem horší, proto jsou opatrní a napáchají méně škod, než optimisté, kteří jsou plni naděje a velkolepých očekávání, a vrhají se proto do věcí střemhlavě a bez rozmyslu. Tento rozvážný pesimismus činí z Roberta Kaplana konzervativce realistického typu, na rozdíl od konzervativců hodnotových, byť jak uvidíme, hodnotám a jejich vyznávání se nakonec nevyhne (protože to ani nejde; „hodnotově neutrální“ doslova a do písmene být nelze). Kniha má tři části či kapitoly. První – „Globální svět se připodobňuje Výmarské republice“ – je historická; druhá – „Velmoci v úpadku“ – je zahraničněpolitická; a třetí – „Davy a chaos“ – je kulturní. Robert Kaplan není optimistický levicový liberál, ale realistický konzervativec. Existuje jistá podobnost mezi ním a první generací neokonzervativců, jako byli Irving Kristol a Jeane Kirkpatricková, zároveň je však velmi kritický vůči druhé generaci neokonzervativců, k níž patří Bill Kristol, Robert Kagan či Joshua Muravchik, kteří si myslí, že demokracie je dobrá vždy a všude. To si Kaplan nemyslí; v arabských islámských zemích považuje za optimální tradiční monarchii. Ideály nestačí (to je jeho kritika idealismu), ale rovněž síla a vojenská moc samy o sobě nestačí (jeho kritika hrubého realismu). Důležitá je geografie: kde se nacházíte, na kterém kontinentu, kdo jsou vaši sousedé. Určující je pro…