Šmíra, neumětelství a Gott s kladivem. Všechny „moderní“ české pohádky by měly skončit v pekle
Publikováno: 16.6.2024
KOMENTÁŘ / Bývaly doby, kdy české pohádky trhaly rekordy u všech generací a typů diváků, a to včetně odborné kritiky. Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Císařův pekař, pekařův císař, Šíleně smutná princezna, Tři oříšky pro Popelku, Panna a netvor, Tři veteráni, S čerty nejsou žerty a mnoho dalších. Ačkoli politické poměry byly vesměs neveselé, v dílnách autorů a režisérů se rodily hotové skvosty. Nejspíš právě proto. Pohádka byla (kromě detektivek) únikový žánr, a přesto si ji nikdo netroufl ošidit. Naopak, filmaři ctili pravidla žánru, a tak měly příběhy princezen, králů, ježibab, čertů a jiných ďasů to, co dělá pohádku pohádkou. Dobrý scénář, kde dobro vítězí nad zlem, srozumitelný děj a archetypální postavy, poetické kulisy, v ideálním případě i chytrý humor. Do nějž se sem tam vešlo nenucené poučení či společenský kontext, aniž by vás přitom tvůrci do něčeho tlačili. Rozumělo se samo sebou, že režisér si uměl vybrat dobré herce a dobře to všechno natočit. Pravda, Císařův pekař nebo Pyšná princezna dnes budí úsměvy svým budovatelským laděním, o kvalitách filmového řemesla však netřeba pochybovat. Dokladem toho je fakt, že se na ně dodnes lze dívat. Odnesly to princezny Postupem doby to však šlo s pohádkami od desíti k pěti. Naše rodinné filmové stříbro jaksi zešedlo, zpitomělo a zvulgárnělo. Jen za poslední dekádu bychom spočítali opravdu dobré pohádky na prstech jedné ruky. Sedmero krkavců od Alice Nellis, Anděl Páně 2 a řekněme první Princezna zakletá v čase. Zbytek, tedy zhruba šestnáct pohádek, je v lepším případě nepodařený žánrový experiment,…