Smrad sovětských časů větrají, ale zatím jen na škvíru. Zůstává příliš mnoho Leninů a rudých vlajek
Publikováno: 5.11.2024
GLOSA / Zhruba měsíc před prvním kolem prezidentských voleb v Moldavsku jsem se náhodou ocitla na mítinku prezidentky Maii Sanduové v centru Kišiněva. V dobrém slova smyslu na mě dýchla euforická atmosféra. Lidé dávali najevo, že chtějí do Evropy. Vlajkami, skandováním i tichem. Když žena za řečnickým pultíkem promluvila, dalo by se s nadsázkou říct, že by jeden slyšel spadnout špendlík. Slova o demokracii a prosperitě pronášela krásnou rumunštinou, které jsem trochu rozuměla i já, přestože tento jazyk neovládám. Maia Sanduová zkrátka působila sympaticky. Sympatické bylo i zastoupení starší generace, která tvoří téměř čtvrtinu moldavské společnosti. Senioři jsou tu obecně považováni za zpátečníky tesknící po letech, kdy byla země součástí SSSR. Ano, i na takové jsem při návštěvě Moldavska narazila, konkrétně v sovětské jídelně v Tiraspolu, hlavním městě Podněstří, ovládaného proruskými separatisty. Jak je Moldavsko rozpolcené, se dá ilustrovat na příkladu naší mladé průvodkyně, která žije částečně u rodičů v Podněstří, kam vozí turisty, a částečně v Kišiněvě. Do EU prý chce hlavně kvůli penězům, které by z členství pro její zemi plynuly, své politické názory si nechává pro sebe. Její otec, který turistům ze Západu dělá řidiče, má jasno v jediné věci: „Korupce byla a bude za každé vlády. Proč bych chodil k volbám?“ Náboj, který jsem cítila mezi účastníky mítinku, měl naopak v sobě čtyřicátník, od kterého jsme si v Kišiněvě pronajali byt. Mluvil o tom, že neschopní si budou pořád jenom stěžovat, místo aby něco dělali, a že těm…