Smrt ve víru tance. Ulice evropských měst kdysi ovládlo šílenství, lidé padali k zemi po desítkách
Publikováno: 14.7.2025
HISTORIE / Na první pohled jde o jakousi pouliční veselici. Při bližším pohledu ovšem obyvatelé Štrasburku nespatří radostné tanečníky. Naskytne se jim pohled na vyčerpané muže, ženy i děti zmítající se v podivném rytmu, s očima zahleděnýma do jiných světů. Nejedí, nepijí, neodpočívají. Zakrvácené nohy se jim podlamují vyčerpáním, oblečení i tváře mají zmáčené potem, ale oni tančí dál. Tančí, dokud nepadnou k zemi, dokud mnohé z nich nezastaví sama smrt. „Jednoho rána, bez varování, se ulice zaplnily. Lidé tančili, bez odpočinku, po hodiny a dny, v divokých deliriích kolabovali, naříkali, vzdychali jakoby ve smrtelné agonii,“ líčí americký historik medicíny Benjamin Lee Gordon v knize Středověké a renesanční lékařství podivný jev, který v červenci roku 1518 zavládl v ulicích Štrasburku. Za vším podle dobových kronik stála žena. Jistá Frau Troffea se 14. července toho roku na úzké dlážděné ulici před svým hrázděným domem dala do tance. Jen tak, bez hudby, bez zdánlivého důvodu. Nevšímala si manželových proseb a tančila a tančila, dokud nepřišla noc a ona se nezhroutila vyčerpáním. Ráno se postavila na oteklé nohy a znovu se oddávala podivným kreacím. Třetí den už jejímu kurióznímu představení přihlíželi místní prodavači, poutníci, kněží i jeptišky, zneklidnění obyvatelé města. Taneční mánie se ženy zmocňovala čtyři až šest dní, než ji vyděšené úřady poslaly na voze do svatyně zasvěcené svatému Vítu, patronu tanečníků. Jeho hněv a trest měl za tím vším stát, on ji tedy mohl té posedlosti také zbavit. Jenže klid nenastal. „Někteří z těch, kteří byli svědky jejího podivného představení, ji začali napodobovat…