Smutek, z něhož není úniku: Vědci vysvětlují, proč někteří lidé zůstávají uvězněni v truchlení
Publikováno: 25.2.2026
Smrt blízkého člověka je vždy bolestná. Každému však trvá různou dobu, než se s tímto faktem vyrovná. A existují i lidé, s nimiž se smutek táhne až příliš dlouho, jako by se od něj nedokázali oprostit. Neurovědci nyní vyzkoumali, co za tím stojí. Silný až ochromující zármutek, který trvá déle než rok po úmrtí blízkého člověka, odborníci nazývají „protrahované truchlení“. V roce 2018 ho Světová zdravotnická organizace zařadila mezi duševní poruchy. Dle dat postihuje tento přetrvávající dlouhodobý smutek asi 10 procent lidí, kteří o někoho přišli. Mezi typické projevy protrahovaného truchlení patří neustálé vzpomínání na zemřelého, nepřijetí jeho smrti, pocit „kus ze mě zemřel“, silná emoční bolest, pocit prázdnoty, ztráta smyslu života, osamělost a neschopnost se vrátit k běžné rutině. Riziko protrahovaného truchlení pak výrazně stoupá, pokud dojde ke ztrátě blízkého člověka vlivem nějaké nehody, vraždy nebo sebevraždy. Všichni lidé, kteří truchlí nad smrtí blízkých, si běžně procházejí různými fázemi smutku – dobře je popisuje model podle Kübler‑Rossové, jenž obsahuje pět fází truchlení. První souvisí s popřením, druhá s hněvem, třetí se smlouváním, čtvrtá s depresí a pátá se smířením/přijetím. Jak je ale možné, že u některých lidí fáze přijetí ne a ne přijít? To osvětlil v nové studii vědecký tým z výzkumné univerzity v Austrálii v čele s Richardem Bryantem. Analyzoval data z magnetických rezonancí pozůstalých lidí, kteří při skenování hleděli na fotografie zemřelého, nebo byli vystaveni úkolům vyvolávajícím smutek. Výsledky přinesly zajímavé zjištění – lidé s protrahovaným truchlením mají nejaktivnější nejen centra emocí v mozku, ale také ty části, které jsou spojené s motivací, odměnou a připoutáním.