Sochař světla a stínu. Výstava fotografií Tona Stana v GHMP je oslavou figurální tvorby
Publikováno: 12.6.2025
Možnost samostatně vystavovat v Městské knihovně, která byla postavena v roce 1928 podle návrhu architekta Františka Roitha, je pro každého umělce jednak poctou, jednak výzvou. Čtyři velké propojené sály se stropním světlem jsou považovány za nejlepší výstavní prostory v metropoli, jež ovšem nemilosrdně prověří každou tvorbu. Nyní se zde představuje Tono Stano, přední český fotograf slovenského původu, jenž dalece přesáhl hranice někdejšího Československa. Kurátorky Magdalena Juříková a Helena Musilová přehlídku pojaly jako „předběžně“ retrospektivní ohlédnutí zahrnující více než čtyři desetiletí soustředěné fotografické tvorby, která se od samého počátku vyznačuje originalitou a koncepčním přístupem. Vesměs se jedná o díla neotřelým způsobem zobrazující nahé ženské tělo, s jehož pomocí Tono Stano vytváří působivé, často abstrahované vizuální skladby přesahující fotografii jako specifické médium. Dá se říci, že fotoaparát používá „pouze“ shodou okolností, protože stejně tak by mohl malovat nebo sochat. „Bezprostřední realitu používám jako stavební materiál,“ řekl mi v jednom z rozhovorů, které jsme spolu vedli. „Když jsem začínal s fotografováním, chtěl jsem vytvořit svého druhu stavbu založenou na jasně daných principech. Došel jsem totiž k tomu, že za každým obrazem, jenž dokáže oslovit, je nějaká pevná konstrukce.“ Tono Stano, rodák z jihoslovenské vesnice Malé Vozokany, který od roku 1980 žije v Praze, je na první pohled rozpoznatelný solitér. Jeho tvorba, ukotvená v tělesnosti, expresi a výtvarném citu pro světlo a kompozici, navazuje na avantgardní fotografy Františka Drtikola nebo Man Raye (hlásí se k němu nejstarší fotografií na výstavě Pocta Man Rayovi z roku 1976), kteří odmítali popisnost „prvního plánu“ a chtěli se dostat za hranice skutečnosti. Není jejich epigonem, ale vizuálně a duchovně s nimi komunikuje. Je mu vlastní hloubavost, snaha dostat se…