Sokolský slet na vlastní kůži. Viděl jsem dnes nevídanou hrdost
Publikováno: 10.7.2024
V pátek 5. července večer skončil sedmnáctý všesokolský slet. V týdnu, kdy byla mediální pozornost cele upřena na několikametrovou cestu celebrit po červeném koberci z limuzíny do Thermalu, došlo na konec své celoroční nacvičovací pouti na dvacet tisíc sokolů, dorazivších do Prahy. Po šesti letech znovu přišel jejich čas. O pět dnů dříve vyrazil centrem Prahy dlouhý průvod. Vždyť dvaačtyřicet žup reprezentuje na sto šedesát tisíc členů Tyršovy organizace registrovaných po celém světě. Kraj po kraji, župa po župě, defilovali kolem nás zpívající a skandující sokolové a sokolky. Ten dlouhý had, jemuž dominovaly ženy středního věku, patriotky v tom nejlepším slova smyslu, byl plný energie, a když Vlašimští skandovali „Blaničtí rytíři zdraví Prahu“, byla v tom chuť žít teď a tady, dnes téměř nepatřičná sounáležitost. A hrdost „na něco našeho“, v tomto případě na své hlavní město. Na chvíli se připojím k průvodu a paní Jana z obce Lukavice nedaleko Letohradu, která má tisíc obyvatel, mi řekne: „Jsem hrozně nadšená z průvodu. Mám silné, i když protichůdné dojmy. Nejdřív projít kolem Národního divadla, z kterého vám mávají lidé, to je taková radost. A pak dojdeme sem, k filozofické fakultě, mám knedlík v krku. Byly to naše děti.“ Načež jsme se všichni odebrali do Svatého Víta, jehož lodí pluly historické standarty s nápisem Tužme se a kde se členky Věrné gardy, nejstarší skupiny sokolů, po dlouhém pochodu stihly převléci do šatů. Teď zmoženě seděly na mramorové podlaze a přijaly za své požehnání arcibiskupa Jana Graubnera. A plný chrám zpíval sokolskou a československou hymnu a cvičenkám ze Slovenska se třásla ramena, protože jsme na ně nezapomněli. Chcete-li se o sletu opravdu něco dozvědět, jezděte se sokoly tramvají na nácviky do Vršovic. Poznáte je podle toho, že mají na ruce oranžovou akreditační pásku, ale hlavně pyšně nosí svůj cvičební úbor. Chlapi ze…