Sókratés 2024. Jak davový člověk neustále ohrožuje svobodu a demokracii
Publikováno: 9.7.2024
ESEJ / Jedno ze základních děl a událostí antické filosofie, Sókratovu obhajobu od Platóna, uvedlo pražské Divadlo Kampa v režii a úpravě Petra Šourka podle staršího překladu Jaroslava Ludvíkovského a v interpretaci herce Jaroslava Duška jako Sókrata. Dovolte mi podělit se zde o širší úvahu, inspirovanou právě touto inscenací a oním filosofickým textem, neboť nejde o nic menšího, než o naši svobodu a demokracii. Pokud se chcete dozvědět, čím věci (příroda, společnost, člověk) opravdu jsou, musíte jim nejprve umožnit být, nevnucovat jim svou vůli. Věděl to velmi dobře J. A. Komenský, vyznávající heslo „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus – Vše nech volně plynout, bez násilného řešení“. Ví to každý skutečně kritický myslitel. A věděl to i španělský existenciální filosof José Ortega y Gasset, autor přelomového díla Vzpoura davů (1929). Sókratés jako opak davového člověka Oproti obecnému přesvědčení není ideálem kritické mysli vnucovat komukoli a čemukoli svůj koncept, ale starat se o kontext, rozlišování, souvislosti a skrytý smysl. Ortega byl také z těch, kdo po svém pokračovali v tradici sókratovského myšlení – u nás to byl například Josef Šafařík, kdo se ne náhodou právě k Ortegovi i k Sókratovi často vztahoval. Jak ale souvisí Ortegův „davový člověk“ s dávným Sókratem, jeho procesem a odsouzením? A kdo to vlastně, jaká logika a systém, odsoudily největšího athénského filosofa k trestu smrti? Připomeňme, že Sókrata neodsoudila diktatura, ona vláda třiceti oligarchů. Tu ještě jakž takž přežil (v Obraně najdeme příklady, kdy to bylo jen o fous). Odsoudila ho až obnovená demokracie. Ano, ta…