Sousedku zastřelili v příkopu. Hladový pochod z Krnova nepřežily tři stovky Němců
Publikováno: 25.6.2024
HISTORIE / Dlouhý špalír vyčerpaných a hladových lidí se vleče krajinou. Ti, co už nemůžou dál, jsou stříleni do týla, jejich pohozená těla v příkopech lemují cestu postupu. „Hnali nás schválně přes Jeseníky, aby co možná nejvíce lidí zemřelo, což se stalo. Děti, které byly mladší než jeden rok, umíraly hlady a lidé, kteří zůstali ležet vyčerpáním, byli zastřeleni,“ vzpomíná Marie Andréová, jedna z pamětnic takzvaného hladového pochodu z Krnova. V Krnově utichla druhá světová válka 6. května 1945 příjezdem vojsk Rudé armády. Skutečný klid a mír ale pro obyvatele města ještě nenastal. Stejně jako v dalších místech napříč zemí, i oni se museli vypořádat s tíživými životními podmínkami, nedostatkem jídla, závislostí na potravinových lístcích, poničenou infrastrukturou (vyhořelo hlavní nádraží a byly pobořeny skoro všechny mosty), otřesenou ekonomikou. Navíc v kraji sílilo napětí mezi Československem a Polskem kvůli vzájemným územním nárokům. Nejhůře se však ve dnech a týdnech bezprostředně po utichnutí válečné vřavy dařilo Krnovanům německé národnosti. Jak uvádí Alexandr Michl-Bernard, historik Městského muzea v Krnově: „Ti sklidili, mnozí zcela či do značné míry neoprávněně, bouři, kterou zasel německý nacistický režim a téměř sto let trvající česko-německé spory vyvěrající z moderního nacionalismu a vzájemně se křížících politických plánů, snoubících se s neochotou ke kompromisu na obou stranách.“ Tato krvavá bouře kolektivní viny zasáhla zejména německé ženy, děti, nemocné a starce. V internačních táborech V doposud převážně německém Krnově zřídila česká správa pro Němce čtyři internační tábory, z nichž nejhorší pověst obklopovala ten v bývalých kasárnách v Opavské ulici. „Jak to…