Spisovatelka Jana Poncarová: Chtěla jsem být Honzou, který jde do světa
Publikováno: 9.4.2025
Jana Poncarová byla novinářkou, když se rozhodla, že je čas udělat změnu a začít se živit psaním. Vydala několik románů a aktuálně se čtenáři mohou těšit na možná trochu nečekanou novinku – průvodce po Českém lese s názvem Za tichem. V rozhovoru pro FORUM 24+ Jana Poncarová popisuje své zkušenosti s psaním knih vycházejících ze skutečných osudů, ale třeba i o tom, jak ostudně Západ selhává při pomoci Ukrajině. Ve svých knihách se inspirujete skutečnými osudy. Jak se v tom dá najít rovnováha a co si člověk může domyslet, aby byl zároveň „věrný“ původnímu příběhu? Věrnost a autentičnost příběhu jsou pro mě prioritou a současně velkou výzvou. Znamená to pro mě důkladné rešerše, pročítání archivních dokumentů a korespondence, pokud existuje. Zároveň se snažím najít pamětníky, pokud stále žijí, a vedu s nimi rozhovory. Někdy si přeju, aby příběh ženy, o které píšu, skončil jinak, ale nemám tu moc měnit skutečné osudy. Třeba když jsem psala příběh židovské dívky Věrky Kohnové, chtěla jsem, aby koncentrační tábor přežila a vrátila se domů, u Jarmily Horákové, prvorepublikové herečky, jsem si přála, aby se uzdravila, u Eugenie z plzeňského hotelu Continental mi připadalo příhodnější, aby odešla s americkým generálem, konec románu by byl romantičtější, ale ona si vybrala jiného muže. Přiznám se, že už mě skutečné osudy vyčerpávaly, potřebovala jsem více tvůrčí volnosti, a tak jsou mé poslední romány – Nultá hodina a Dvojí život – sice zasazeny do historických událostí, ale hrdinky jsou smyšlené. Znamená to, že vás skutečné osudy emočně vysávaly, a je vlastně „jednodušší“ prožívat spíše vymyšlený život? Do jisté míry ano. Zároveň jsem si chtěla vyzkoušet, jak mi půjde anebo nepůjde psát vymyšlený…