Spřátelit se s vlastní porážkou. Uplynulo čtyřicet let od smrti Jana Zábrany
Publikováno: 14.10.2024
ESEJ / Moc se neví, kam s ním. Uměl toho totiž příliš mnoho a rovněž toho po sobě za nedlouhý třiapadesátiletý život hodně zanechal. Málokdy se vyskytne takové spojení talentu a píle, schopností a nasazení. Básník. Prozaik. Překladatel. Esejista. Autor jedinečných deníků. Editor. Čas psaní se u něj míjel s časem vydávání, a navíc jeho největší sláva přišla až posmrtně – s vydáním jedinečných deníků Celý život (1992), které se staly v anketě Lidových novin knihou roku a v anketě rozhlasové stanice Vltava desátou nejdůležitější českou prózou z let 1918–2018. Příslušník generace, která dostala dvě rány do vazu – v únoru 1948 a v srpnu 1968. Lékařsky sice zemřel na zhoubnou nemoc, ale přesnější by možná bylo napsat, že ho usmýkaly dějiny nebo že se upracoval k smrti. To vše se stalo před čtyřiceti lety – 3. září 1984. Narodil se 4. června 1931 v Herálci na Vysočině v učitelské rodině. Oba rodiče se stali aktivními členy národněsocialistické strany, a to jak na místní úrovni (otec byl prvním pokvětnovým předsedou MNV), tak i daleko za ní (matka byla ve stejné době poslankyní Zemského národního výboru). V roce 1933 se rodina přestěhovala do Humpolce, kde Jan Zábrana prožil šťastné dětství i mládí: přející rodiče, kteří provozovali otevřený dům. Pročíst se dětstvím a mládím Byly dny, kdy se u nich dveře s návštěvami netrhly, vždyť k Zábranům do Vosmíkovy ulice chodila humpolecká honorace, zejména ta duchovní a intelektuální, jakož i významní národní socialisté, spolehliví přátelé, inspirativní učitelé na gymnáziu. Patřil mezi ně i významný premonstrát z nedalekého želivské kláštera Bohumil Vít Tajovský. Deníky z mladých…