Státe, starej se. A co kdybychom začali mluvit o tom, jak si zlepšit život sami?
Publikováno: 17.7.2023
KOMENTÁŘ / K napsání tohoto textu mě přivedl článek na webu Aktuálně.cz, kde se řeší údajně složitá finanční situace studentů. Není to ale rozhodně jediný důvod, v posledních měsících se z mnoha médií, s těmi veřejnoprávními v čele, zdá, jako by nejzásadnějším posláním novinářů bylo hledat, o co všechno se má postarat stát a komu má co dalšího platit. Oponentura nikde. Studentka Anna má měsíčně k dispozici 22 tisíc (deset tisíc jí dávají rodiče) a dle svých slov nemůže vyjít, protože v Praze platí za bydlení 14 tisíc korun. A text týkající se mj. její situace je postaven z velké části na tom, jak by mě pomáhat stát a co všechno je špatně. Přitom 14 tisíc nikdo platit nemusí – kolej se dá sehnat za polovinu a stejně tak se dá zařídit spolubydlení, ovšem samozřejmě ne v centru města. Totéž bývají reportáže o zdražení hypoték. Pokud se někdo rozhodne třicet let splácet vysokou částku peněz, opravdu u toho nepřemýšlí nad tím, že se jeho situace může změnit? A že také za tak dlouhou dobu velice pravděpodobně přijdou různé nepředvídatelné ekonomické či geopolitické vlivy? Když se řeší konsolidační balíček, všude slyšíme, kdo všechno si stěžuje. Že prý by stát měl platit za zaměstnanecké benefity, že by měl každý mít možnost uplatňovat kdovíjaké slevy na dani a že je přece povinností státu zajistit, že valorizace důchodů se nikdy nezpomalí, ať se bude všude kolem dít cokoli. A je vskutku zajímavé, že jen výjimečně se ozve i nepopulární hlas.